Je vůbec možné a s ohledem na dítě vhodné odmítnout kmotrovství?

Příbuzní jsou pokřtění, ale svou víru nežijí

z knihy Kmotrovství z různých úhlů pohledu

Dobrý den, chci se zeptat, zda je vůbec možné a s ohledem na dítě vhodné odmítnout kmotrovství? Byla jsem v blízké rodině požádána, abych šla za kmotru. Příbuzní jsou pokřtění, ale svou víru nežijí, nechodí do kostela, nežijí ani v manželství. Nechci být "papežštější než papež", ale je mi "proti srsti" před Bohem slíbit, že jim pomůžu s výchovou ve víře. Moc děkuji za odpověď.

Odmítnout je jistě možné

Milá...
je jistě správné a chvályhodné, že jste si vědoma zodpovědnosti úkolu, o který jste byla s důvěrou požádána. Viděla bych v tom pro Vás velkou výzvu. Odmítnout je jistě možné a nejjednodušší řešení, když se na takový úkol necítíte, a máte na to právo. S ohledem na dítě, jak píšete, je asi nejlepší jeho rodiče v rozhodnutí ke křtu podpořit, ale současně nějak dopomoci k tomu, aby i oni vzali vážně svůj závazek, který jim z toho vyplyne. Po křtu by po náležité křesťanské výchově měly následovat další svátosti, k jejichž přijetí byste měli nějak společně dítě vést.

Snad by bylo možné se jako praktikující křesťané o svou víru pokusit s těmito svými příbuznými trochu podělit. Vysvětlit si při nějakém vhodném setkání nejlépe obou vašich párů, jak tuto záležitost ve svém svědomí správně cítíte, možná z toho může vyplynout nějaká další diskuse o vaší víře. Za připravenost rodičů na křest dítěte zodpovídá ten, kdo bude křtít, možná i s ním by bylo vhodné celou věc probrat.

V pravé víře není nejpodstatnější „chození do kostela“, to je jen jedním z viditelných projevů toho, co pro svůj duchovní život a vztah s Kristem dělám. Vaši příbuzní jistě nějakou víru mají, když o křest dítěte stojí, ale mnoho křesťanských postojů nepřijali za své, možná z neznalosti, nezájmu, nedostatku příležitostí, … to bych nesoudila, ale zkusila napomoci z jiskřičky vykřesat plamen. Modlete se za to…

Přidávám několik podkladů k zamyšlení i pro Vaši případnou argumentaci. Jsou trochu vytržené ze souvislosti, sama si můžete vyhledat předchozí i následující texty k lepšímu porozumění záležitostí křtu.

Přeju, aby se Vaše misie v příbuzenstvu podařila tak, že by z toho měl radost i papež:)

Katechismus katolické církve § 1255:
Aby se mohla křestní milost rozvíjet, je důležitá pomoc rodičů. Je to také úkol kmotra nebo kmotry, kteří mají být dobrými věřícími, schopnými a ochotnými být oporou nově pokřtěnému, dítěti nebo dospělému, na jeho cestě křesťanského života. Jejich úkol je opravdovou církevní službou (“officium“). Celé společenství církve má účast na odpovědnosti za rozvoj a uchování milosti, přijaté při křtu.
Kodex kanonického práva - Kánon 868:
K dovolenému udělení křtu dítěte se žádá: 1. souhlas rodičů nebo alespoň jednoho z nich či souhlas těch, kdo rodiče před zákonem zastupují,
2. odůvodněná naděje, že dítě bude vychováváno v katolickém náboženství; není-li tu naprosto takové naděje, nechť se křest odloží ve shodě s předpisy partikulárního práva a rodičům se sdělí důvod odkladu.
- Kánon 872: Pokud je to možno, má mít kandidát křtu kmotra. Ten má pomáhat dospělému křtěnci v uvedení do křesťanského života. Dítě, které má být pokřtěno, nese ke křtu spolu s rodiči kmotr, který se bude snažit o to, aby pokřtěný vedl křesťanský život odpovídající přijaté svátosti a plnil si věrně s přijetím křtu spojené povinnosti.

(Upozornění administrátora webu: tyto texty jsou nasypány do databázové šablony "kniha". Jednotlivé texty jsou tak automaticky nazývány "kapitolami". Ve skutečnosti se ale o žádnou vydanou tištěnou knihu nejedná...)

Ostatní kapitoly z této knihy na tomto webu:

Témata: kmotr, kmotrovství Křest

Přihlášení

Správa mailinglistů

Bible na neděli

25. 10. 2026, 18. 10. 2026

Čtení z dnešního dne: Neděle . .

Iz 45,1.4-6; Žalm Žl 96,1+3.4-5.7-8.9-10a+c; 1 Sol 1,1-5b
Mt 22,15-21

Může křesťan dělit svou věrnost mezi císaře a Boha, mezi pozemskou a Boží autoritu? Tak postavili otázku Ježíšovi protivníci a čekali, že Ježíše nachytají buď jako nevěrného věřícího, který není zcela věrný Bohu, nebo jako nevěrného občana, který není věrný císaři. Odpověď ale žádné dělení nezdůvodňuje, i když by to tak mohlo na první pohled vypadat. Každý věřící Izraelita (a právě takoví se Ježíše ptali) věděl, že Bohu náleží všechno: svět, císař, denár – ale hlavně člověk sám. Člověk, který v sobě nese obraz Boží, má Bohu patřit cele. Potom si může dovolit respektovat císaře, platit peníz daně, žít v tomto světě bez obav, že všechno pokazí. Ale patřit plně a cele z hloubi svého nitra Bohu, není nic snadného. Bůh nás v tom však nenechává samotné, když vkládá do našeho nitra Ducha, který sám volá: „Abba, Otče“!