Moc si nevím rady jak kmotrovat

Pár mých kmotrovských zkušeností

z knihy Kmotrovství z různých úhlů pohledu

Jsem tzv. „praktikující katolík“, snažím se žít ze své víry... Mám rodinu a dospívající děti. Jsem pokřtěn jako dítě. A mám skvělou křestní kmotru. Druhý křestní kmotr (též „praktikující“) se o mě přestal zajímat tak někdy, když jsem byl na prvním stupni ZŠ. Rodiče se prostě netrefili a sami s ním vlastně nějak ztratili kontakt. Biřmovacího kmotra jsem si pak vybíral sice sám, ale bylo to v době puberty tak trochu zoufalé hledání a nakonec jsem si zvolil člověka (tehdy tajného kněze saleziána), který z kmotrovství taktéž „vyšuměl“.

O kmotrovství tak nějakou představu mám. Na své křestní kmotře (mé tetě) si nejvíc cením toho, že se mi prostě a jednoduše (trochu) věnovala, měla mě (trochu) v merku. Nezapomněla na mé svátky, narozeniny... Ale duchovně mě nějak neformovala. Zda se za mě modlila (či modlili i ostatní,) to nevím.

Pár mých kmotrovských zkušeností

Před pár desítkami let mě můj farář navezl do kmotrovství jednoho dospělého konvertity (bohužel s psychickým onemocněním). Několikrát jsem se s ním viděl, ale byl jsem frustrovaný z toho, že nevím, jak s ním komunikovat. Tak jsem se s ním vídat přestal. Mám ho ale na svém modlitebním seznamu. Nicméně je to pro mě trochu výčitka svědomí, že nejsem aktivní více. Ale nevím vůbec, jak bych nyní začal a komunikovat s lidmi s psychickým postižením prostě neumím.

Pak jsem křestním kmotrem několika „dětem“. Někdo z nich je již v pubertě, někdo je již dospělý a studuje VŠ, další pak už má svou rodinu a práci. A všude si připadám též spíš jako selhávající kmotr. Nicméně všechny mám na svém modlitebním přímluvném seznamu.

S jedním svým kmotřencem (VŠ) se scházím pravidelně jednou za měsíc. Tam se to ale vykrystalizovalo spíše i kvůli našemu kamarádství, neboť zároveň patříme do stejného skautského oddílu.

S dalším VŠ kmotřencem – tentokrát biřmovacím - si trochu nevím rady. Je to skvělý mladík. Oslovil mě před pár lety a já na to nakonec přistoupil. Jednou za delší čas ho pozvu na oběd a dobře popovídáme, ale o víře se nezmiňujeme. Nějak to neumím nadhodit, aby to nebylo „násilné a křečovité“. Máme jiné zájmy a nevím, jak se s ním vídat bez toho, aniž bych si myslel, že působím nějak křečovitě či nátlakově...

S jiným již dospělým (křestním) kmotřencem, který má rodinu, se vídávám na rodinných setkáních (je to synovec). Ale také vlastně nevím co a jak. Tak alespoň se snažím nezapomenout na přání k svátkům a narozeninám a občas mu dám nějakou dobrou křesťanskou knížku.

Další kmotřenec je z rodiny našich přátel, se kterými se ale vídáme nyní málo. Začíná mu puberta a nevím, jak mě vnímá. Tam jsem také spíše „zdrženlivý“...

Podařilo se mi i nějaké kmotrovství odmítnout. Byli to sice přátelé, ale ze vzdálenějšího okruhu, kterým jsem upřímně řekl, že bych už neměl kapacitu vzít to odpovědně.

Prostě nevím, jak ne/být dobrým kmotrem a mám z toho spíše výčitky svědomí. A ještě jsem o tom vlastně nikdy s nikým nehovořil. Takže jsem byl rád, že to takto mohu formulovat i pro sebe.

(Upozornění administrátora webu: tyto texty jsou nasypány do databázové šablony "kniha". Jednotlivé texty jsou tak automaticky nazývány "kapitolami". Ve skutečnosti se ale o žádnou vydanou tištěnou knihu nejedná...)

Ostatní kapitoly z této knihy na tomto webu:

Témata: kmotr, kmotrovství

Řím 6,3-11;

Komentář k Řím 6,3-11: Ponoření do vody, která umývá, je příslibem nového života. Mohu začít žít nově již od této chvíle! Ve sjednocení s Jeho osudem…