04. Definice duchovního člověka

z knihy Protože Duch je naším životem, podle Ducha také jednejme!

Definice duchovního člověka se v NZ netvoří v protikladu k tělu, jež je podstatným principem lidství. Křesťanský protiklad Ducha a těla není gnostický protiklad dvou kosmogonických principů. Pro křesťana se Slovo Boží stalo tělem (Jan 1,14) a Ježíš dává své tělo za život světa (Jan 6,51). Neprospívá-li tělo duchovnímu životu, pak je to tělo neoživené Duchem. Ale Ježíšovo slovo může dát duchovní život každému tělu (Jan 6,63; 5,25; 17,2n; srov. Řím 8,13). Duchovní člověk je tedy ten, kdo je ve vlastnictví Ducha (pneumatikos 1 Kor 3,1) a nechá se jím vést (Řím 8,14) vírou (Sk 6,5; 11,24; srov. Jan 1,12), kdo má jako normu Ducha, a ne tělo (Řím 5,4n; srov. Gal 3,3). Takový člověk soudí všechno podle Ducha (1 Kor 2,15), protože přijal jako normu zákon Kristův (1 Kor 14,37), a tak umí uvést všechno na správnou cestu (Gal 6,1) a předat svým bližním ryze duchovní milosti (Řím 1,11), zvláště prostřednictvím samého Krista a jeho evangelia (1 Kor 2,13), které předkládá v původním duchovním smyslu, neboť se tomu naučil u samotného Ježíšova Ducha (1 Kor 3,1). Tyto dvě známky – a) interpersonalita a b) dynamismus[6] – tvoří základ novozákonní nauky o Duchu jako prameni duchovního života.

a) Mezi povolanou osobou a osobou Božího Ducha se vytváří pouto, které se uskutečňuje prostřednictvím jiného meziosobního vztahu – vztahu povolaného k Ježíšově osobě, Prostředníku Ducha, neboť Duch se přijímá skrze posvěcení člověka vírou v Pravdu (2 Sol 2,13; Gal 3,2; 1 Kor 6,19; 2 Kor 3,3.5), kterou je sám Ježíš (Jan 14,6).

b) Duch zároveň dynamizuje (obdařuje silou, nabíjí energií, oživuje) veškerý život křesťana (Gal 3,3) již od jeho počátku (Jan 3,6nn).

Interpersonalita a dynamismus tvoří jakoby dvě oči každého vztahu mezi povolanou osobou a Božím Duchem.

Ostatní kapitoly z této knihy na tomto webu:

Autor: Jaroslav Brož

Témata: Duch svatý

Přihlášení

Správa mailinglistů

Bible na neděli

24. 5. 2026, 17. 5. 2026

Čtení z dnešního dne: Neděle . .

Sk 1,12-14; Žalm Žl 27,1.4.7-8a; 1 Petr 4,13-16
Jan 17,1-11a

Evangelia byla napsána dávno, téměř dvoutisíciletá doba od jejich vzniku je pro nás takřka nepřehlédnutelně veliká. Proto je někdy těžké zřetelně vidět, že jejich platnost není omezena jen na dávno minulou dobu. Ale tak, jak se Ježíš modlí za své učedníky před svým utrpením, jak čteme v Janově evangeliu, tak se modlí za nás i dnes. Jeho vůle a touha po tom, aby se neztratil nikdo z těch, kdo v něho uvěřili, trvá a je stále účinná. Může to povzbudit naši víru. Nejde ovšem jen o to, abychom věřili, že se Ježíš přimlouvá osobně za každého z nás, kdo v něho věříme. Podívejme se s důvěrou i na ty, jejichž víra zakolísala nebo se na nějakou dobu přímo vytratila. I o ty Ježíš stojí a také za ně prosí. Pokud tomu skutečně uvěříme, budeme se i my na ně dívat s větší nadějí a důvěrou. A to prospěje jim i nám.

Zdroj: Nedělní liturgie

04. Definice duchovního člověka

Ostatní kapitoly z této knihy na tomto webu:

Přihlášení

Bible na neděli

Aktuality

Letnice, Svatodušní svátky

Josef kardinál Beran († 17. 5. 1969 Řím)

Přímluvy - 7. neděle velikonoční, cyklus A / 17. 5. 2026

Svatý Jan Nepomucký - v černých vodách času naše hvězda... (svátek 16. 5.)

´Pobožný lenoch´sv. Izidor (svátek 15. května)

Novéna před Letnicemi

Den modliteb za sdělovací prostředky