04. Definice duchovního člověka

z knihy Protože Duch je naším životem, podle Ducha také jednejme!

Definice duchovního člověka se v NZ netvoří v protikladu k tělu, jež je podstatným principem lidství. Křesťanský protiklad Ducha a těla není gnostický protiklad dvou kosmogonických principů. Pro křesťana se Slovo Boží stalo tělem (Jan 1,14) a Ježíš dává své tělo za život světa (Jan 6,51). Neprospívá-li tělo duchovnímu životu, pak je to tělo neoživené Duchem. Ale Ježíšovo slovo může dát duchovní život každému tělu (Jan 6,63; 5,25; 17,2n; srov. Řím 8,13). Duchovní člověk je tedy ten, kdo je ve vlastnictví Ducha (pneumatikos 1 Kor 3,1) a nechá se jím vést (Řím 8,14) vírou (Sk 6,5; 11,24; srov. Jan 1,12), kdo má jako normu Ducha, a ne tělo (Řím 5,4n; srov. Gal 3,3). Takový člověk soudí všechno podle Ducha (1 Kor 2,15), protože přijal jako normu zákon Kristův (1 Kor 14,37), a tak umí uvést všechno na správnou cestu (Gal 6,1) a předat svým bližním ryze duchovní milosti (Řím 1,11), zvláště prostřednictvím samého Krista a jeho evangelia (1 Kor 2,13), které předkládá v původním duchovním smyslu, neboť se tomu naučil u samotného Ježíšova Ducha (1 Kor 3,1). Tyto dvě známky – a) interpersonalita a b) dynamismus[6] – tvoří základ novozákonní nauky o Duchu jako prameni duchovního života.

a) Mezi povolanou osobou a osobou Božího Ducha se vytváří pouto, které se uskutečňuje prostřednictvím jiného meziosobního vztahu – vztahu povolaného k Ježíšově osobě, Prostředníku Ducha, neboť Duch se přijímá skrze posvěcení člověka vírou v Pravdu (2 Sol 2,13; Gal 3,2; 1 Kor 6,19; 2 Kor 3,3.5), kterou je sám Ježíš (Jan 14,6).

b) Duch zároveň dynamizuje (obdařuje silou, nabíjí energií, oživuje) veškerý život křesťana (Gal 3,3) již od jeho počátku (Jan 3,6nn).

Interpersonalita a dynamismus tvoří jakoby dvě oči každého vztahu mezi povolanou osobou a Božím Duchem.

Ostatní kapitoly z této knihy na tomto webu:

Autor: Jaroslav Brož

Témata: Duch svatý

Přihlášení

Správa mailinglistů

Bible na neděli

27. 9. 2026, 4. 10. 2026

Čtení z dnešního dne: Neděle . .

Ez 18,25-28; Žalm Žl 25,4-5.6-7.8-9; Flp 2,1-11
Mt 21,28-32

Boží trpělivost nás sice neopravňuje k nezodpovědnému jednání, ale může pro nás být zdrojem velké naděje, zvlášť když přemýšlíme o životní cestě našich blízkých, kteří na evangelium nedbají. Je tu vždy naděje, že se budou podobat tomu synu, který řekl: „Ne!“, a přece nakonec na otcovu vinici šel. Právě tak ale máme přijmout výstrahu pro sebe samotné. Naše „Ano!“ je jen slibným začátkem, po němž má následovat vlastní práce, uskutečňování našeho rozhodnutí víry. Je to nárok na naši vytrvalost a na důvěru, se kterou dáváme své síly Bohu. Ale je to také zdroj jistoty, že nejdůležitější schopnosti svého života nedáváme nezodpovědně všanc.