04. Definice duchovního člověka

z knihy Protože Duch je naším životem, podle Ducha také jednejme!

Definice duchovního člověka se v NZ netvoří v protikladu k tělu, jež je podstatným principem lidství. Křesťanský protiklad Ducha a těla není gnostický protiklad dvou kosmogonických principů. Pro křesťana se Slovo Boží stalo tělem (Jan 1,14) a Ježíš dává své tělo za život světa (Jan 6,51). Neprospívá-li tělo duchovnímu životu, pak je to tělo neoživené Duchem. Ale Ježíšovo slovo může dát duchovní život každému tělu (Jan 6,63; 5,25; 17,2n; srov. Řím 8,13). Duchovní člověk je tedy ten, kdo je ve vlastnictví Ducha (pneumatikos 1 Kor 3,1) a nechá se jím vést (Řím 8,14) vírou (Sk 6,5; 11,24; srov. Jan 1,12), kdo má jako normu Ducha, a ne tělo (Řím 5,4n; srov. Gal 3,3). Takový člověk soudí všechno podle Ducha (1 Kor 2,15), protože přijal jako normu zákon Kristův (1 Kor 14,37), a tak umí uvést všechno na správnou cestu (Gal 6,1) a předat svým bližním ryze duchovní milosti (Řím 1,11), zvláště prostřednictvím samého Krista a jeho evangelia (1 Kor 2,13), které předkládá v původním duchovním smyslu, neboť se tomu naučil u samotného Ježíšova Ducha (1 Kor 3,1). Tyto dvě známky – a) interpersonalita a b) dynamismus[6] – tvoří základ novozákonní nauky o Duchu jako prameni duchovního života.

a) Mezi povolanou osobou a osobou Božího Ducha se vytváří pouto, které se uskutečňuje prostřednictvím jiného meziosobního vztahu – vztahu povolaného k Ježíšově osobě, Prostředníku Ducha, neboť Duch se přijímá skrze posvěcení člověka vírou v Pravdu (2 Sol 2,13; Gal 3,2; 1 Kor 6,19; 2 Kor 3,3.5), kterou je sám Ježíš (Jan 14,6).

b) Duch zároveň dynamizuje (obdařuje silou, nabíjí energií, oživuje) veškerý život křesťana (Gal 3,3) již od jeho počátku (Jan 3,6nn).

Interpersonalita a dynamismus tvoří jakoby dvě oči každého vztahu mezi povolanou osobou a Božím Duchem.

Ostatní kapitoly z této knihy na tomto webu:

Autor: Jaroslav Brož

Témata: Duch svatý

Přihlášení

Správa mailinglistů

Bible na neděli

25. 10. 2026, 18. 10. 2026

Čtení z dnešního dne: Neděle . .

Iz 45,1.4-6; Žalm Žl 96,1+3.4-5.7-8.9-10a+c; 1 Sol 1,1-5b
Mt 22,15-21

Může křesťan dělit svou věrnost mezi císaře a Boha, mezi pozemskou a Boží autoritu? Tak postavili otázku Ježíšovi protivníci a čekali, že Ježíše nachytají buď jako nevěrného věřícího, který není zcela věrný Bohu, nebo jako nevěrného občana, který není věrný císaři. Odpověď ale žádné dělení nezdůvodňuje, i když by to tak mohlo na první pohled vypadat. Každý věřící Izraelita (a právě takoví se Ježíše ptali) věděl, že Bohu náleží všechno: svět, císař, denár – ale hlavně člověk sám. Člověk, který v sobě nese obraz Boží, má Bohu patřit cele. Potom si může dovolit respektovat císaře, platit peníz daně, žít v tomto světě bez obav, že všechno pokazí. Ale patřit plně a cele z hloubi svého nitra Bohu, není nic snadného. Bůh nás v tom však nenechává samotné, když vkládá do našeho nitra Ducha, který sám volá: „Abba, Otče“!