04. Definice duchovního člověka

z knihy Protože Duch je naším životem, podle Ducha také jednejme!

Definice duchovního člověka se v NZ netvoří v protikladu k tělu, jež je podstatným principem lidství. Křesťanský protiklad Ducha a těla není gnostický protiklad dvou kosmogonických principů. Pro křesťana se Slovo Boží stalo tělem (Jan 1,14) a Ježíš dává své tělo za život světa (Jan 6,51). Neprospívá-li tělo duchovnímu životu, pak je to tělo neoživené Duchem. Ale Ježíšovo slovo může dát duchovní život každému tělu (Jan 6,63; 5,25; 17,2n; srov. Řím 8,13). Duchovní člověk je tedy ten, kdo je ve vlastnictví Ducha (pneumatikos 1 Kor 3,1) a nechá se jím vést (Řím 8,14) vírou (Sk 6,5; 11,24; srov. Jan 1,12), kdo má jako normu Ducha, a ne tělo (Řím 5,4n; srov. Gal 3,3). Takový člověk soudí všechno podle Ducha (1 Kor 2,15), protože přijal jako normu zákon Kristův (1 Kor 14,37), a tak umí uvést všechno na správnou cestu (Gal 6,1) a předat svým bližním ryze duchovní milosti (Řím 1,11), zvláště prostřednictvím samého Krista a jeho evangelia (1 Kor 2,13), které předkládá v původním duchovním smyslu, neboť se tomu naučil u samotného Ježíšova Ducha (1 Kor 3,1). Tyto dvě známky – a) interpersonalita a b) dynamismus[6] – tvoří základ novozákonní nauky o Duchu jako prameni duchovního života.

a) Mezi povolanou osobou a osobou Božího Ducha se vytváří pouto, které se uskutečňuje prostřednictvím jiného meziosobního vztahu – vztahu povolaného k Ježíšově osobě, Prostředníku Ducha, neboť Duch se přijímá skrze posvěcení člověka vírou v Pravdu (2 Sol 2,13; Gal 3,2; 1 Kor 6,19; 2 Kor 3,3.5), kterou je sám Ježíš (Jan 14,6).

b) Duch zároveň dynamizuje (obdařuje silou, nabíjí energií, oživuje) veškerý život křesťana (Gal 3,3) již od jeho počátku (Jan 3,6nn).

Interpersonalita a dynamismus tvoří jakoby dvě oči každého vztahu mezi povolanou osobou a Božím Duchem.

Ostatní kapitoly z této knihy na tomto webu:

Autor: Jaroslav Brož

Témata: Duch svatý

Přihlášení

Správa mailinglistů

Bible na neděli

11. 10. 2026, 4. 10. 2026

Čtení z dnešního dne: Neděle . .

Iz 5,1-7; Žalm Žl 80, 9+12.13-14.15-16.19-20; Flp 4,6-9
Mt 21,33-43

Výstraha, obsažená v tomto evangelním úryvku, je skutečně vážná. Stát se před Bohem zbytečným, tím, kdo zcela selhal ve svém úkolu, je už samo o sobě velkým odsouzením. To ale není jediné poselství těchto závažných slov. Ukazují totiž, že Bůh si nenechá své dílo zničit lidskou nechápavostí a nespolehlivostí. Jestliže jedna skupina lidí nenaplní důležitý Boží úkol, Bůh si vyhledá jiné. Ale svůj dobrý plán ve prospěch lidstva neodvolá a nenechá ho padnout. Boží vynalézavost v uskutečňování dobra je obdivuhodná. Je to velká útěcha tváří v tvář lidským selháváním, která se neděla jen v době Ježíšově, ale která provázejí celé dějiny křesťanství.