Život s Bohem nás má učinit otevřenými pro naši původní krásu,  - archív citátů

Sekce: Knihovna

Jaroslav Brož

09. Duch svatý dynamizuje veškerou činnost církve

Svědectví Ducha a učedníků nachází konkrétní výraz v rozličných situacích v té míře, v jaké Duch zpřítomňuje Ježíše.

z knihy Protože Duch je naším životem, podle Ducha také jednejme!

Svědectví Ducha a učedníků nachází konkrétní výraz v rozličných situacích v té míře, v jaké Duch zpřítomňuje Ježíše. Duch dynamizuje veškerou činnost církve. Často se v NZ Duch označuje jako síla (1 Sol 1,5; Řím 15,13), která působí spravedlnost a svatost (1 Kor 6,11; Řím 8,10) a vede až k plnosti bytí v Kristu a jeho dynamismu (Ef 3,16). Apoštolové o Letnicích plni Ducha svatého začali mluvit, jak jim Duch vnukal (Sk 2,4), a tentýž Duch, až bude vylit do ostatních lidí, učiní z nich proroky, tj. mluvčí Boží (Sk 2,17n). Jeho síla se prokázala ve Štěpánovi, jehož řeči nikdo nemohl odporovat (Sk 6,10). On je Pomazání od Svatého, který vyučuje (2,20.23) a zároveň vede Boží syny (Řím 8,14). Jeho symbolem ve SZ je oblak, který šel a vyznačoval cestu Božímu lidu (Iz 63,13; srov. 58,8; Ex 13,21n; 24,16b; 40,36nn; Nm 9,16-23; 10,12.34; Dt 1,33; Bar 5,9). On řídí činnost povolaného coby norma jeho jednání (Gal 5,16) za hranicí veškeré možné racionalizace (Jan 3,8), neboť jeho původ je v hlubinách Božích (1 Kor 2,11) a žádné lidské schéma není dost vhodné, aby zprostředkovalo jeho přítomnosti (Gal 5,18; Řím 7,6).

Souhrnně lze říci, že Duch svou činností dynamizuje všechna charizmata církve, kterým se proto říká „duchovní“ (1 Kor 12,1; Řím 1,11), protože jsou ve vztahu k Duchu. Pavel, když mluví o vzkříšeném těle, nazývá ho také „duchovní tělo“ (1 Kor 15,44), protože v něm působí Duch Boží (Řím 8,11). Tato rozličná charizmata (Žid 2,7), které autor knihy Zjevení v jejich mnohosti souhrnně nazývá „sedm duchů“ (Zj 1,4b; 3,1; 4,5; 5,6), jsou výrazem jednoho Ducha, jenž je ve Skutcích apoštolů se svými charizmatickými projevy také předáván vzkládáním rukou apoštolů (Sk 8,17nn). Každému se dostává těchto darů podle vůle Ducha (1 Kor 12,7.11; srov. Jan 3,8), která je ve shodě s mírou zjevení osoby Krista, jež vlil Bůh Otec do nitra člověka (1 Kor 12,3-12; 7,10; 2 Tim 1,7). Proto jsou s Duchem zvláště spojeny vnitřní charizmata moudrosti a duchovního rozlišování, která mají bezprostřední původ v Duchu (Kol 1,9; srov. Sk 6,3) skrze zjevení (Ef 1,17). Duch jimi ustanovuje rozličné osoby za apoštoly a proroky, dává jim toto zjevení, které je dynamizuje ke službě (Ef 3,5). Proto je ve všech charizmatech zjevné, že Duch (1 Kor 12,1.3.7n) působí ve službě Ježíše Krista (1 Kor 12,4nn) pro společné dobro (1 Kor 12,7), tj. pro budování Kristova Těla – církve (1 Kor 14,2). Skrze charizmata také buduje z jednotlivých členů Boží chrám (Ef 2,22) a způsobuje, aby jejich oběť byla Bohu příjemná – obětovaná Duchem prostřednictvím hlásání evangelia (Řím 15,16). Ten, kdo přijímá Ducha, také ho předává; v tom je právě nehlubší obsah každého poslání – misie: být předavatelem Ducha tak, jako byli apoštolové od počátku skrze modlitbu (Sk 8,13; srov. Jan 20,21nn). Tak volání Ducha, které je jediné, neboť On je jediný, má také při své šíři a naději jediný cíl: utvářet Krista, Pána církve, ve všech ke slávě Boha Otce (Ef 4,4).





9.1. Duch svatý dynamizuje slova apoštolů

Již starozákonní dobra Izraele se označují jako „duchovní“ (Řím 15,27), protože ve své hmotné podobě skrývají duchovní smysl, kterého nabývají svým vztahem ke Kristu, jenž je plností celého spásného procesu SZ (1 Kor 10,3.4.11; Řím 10,4). Proto se Zákon ve svém pedagogickém významu[18] označuje jako duchovní (Řím 7,14[19]); tím více pak proroctví, neboť pocházejí z Ducha (Mt 22,43; Řím 11,8; Sk 1,16; 3,7; 4,25; 9,8; 10,15; 28,25; srov. 7,51; 1 Petr 1,21), který je Duchem Kristovým (1 Petr 1,11).

Tento dynamismus slova v Duchu se ještě intenzívněji uskuteční v NZ: již u Alžběty (Lk 1,41) a Zachariáše (Lk 1,67), mlčky u Jana Křtitele před jeho narozením (Lk 1,15) a potom v Simeónovi (Lk 2,25), který obdrží zvláštní osvícení Ducha, aby prohlásil, že Ježíš je světlo národů a sláva Izraele (Lk 2,26). Apoštolská církev byla už od počátku vnímavá na tuto duchovní zkušenost (Sk 4,8: Petr naplněn Duchem svatým promluvil), na vnímání Ducha jako oživovatele (dynamizátora) evangelia (1 Petr 1,12), včetně způsobu, jak je předkládat (Sk 18,25[20]; 1 Kor 2,4.13; 2 Kor 3,18). Duch učí kázat (2 Kor 4,13), dává sílu to uskutečnit (Sk 4,31), neboť ustavuje služebníky NZ ne jako služebníky litery, ale Ducha, který dává život (2 Kor 3,6.8). Z něho evangelium nejen pramení, ale skrze něho se také uchovává (2 Tim 1,14). On působí, že evangelium přináší plody (1 Sol 1,5) tím, že posvěcuje život všech kdo je přijímají (Řím 15,16). Z Ducha pochází povzbuzování v církvi (Řím 15,30; Kol 3,16; Ef 5,19) a duchovní rady (1 Kor 7,40) jako princip křesťanského růstu, jehož mečem je Boží slovo (Ef 6,17), nástroj Ducha, daný jako dar pro modlitbu, pro interiorizaci evangelního Slova (Sk 4,31). Zvláště je s tímto darem mluvení v Duchu spojeno prorocké charizma, tj. mluvit v zastoupení Božím, udělené apoštolským misionářům (Sk 5,3.9; 11,28; 1 Petr 1,11n; Zj 19,10), takže prorok je synonymum pro duchovního člověka (1 Kor 14,37). Duch také inspiruje tímto charizmatem apoštolská rozhodnutí (Sk 15,28), poučuje církev (1 Tim 4,1; Zj 2,7.11.17.29; 3,6.13.22) a On sám určuje, v kom má proroctví nabýt extatického stavu kontemplace, jehož posledním účelem je křesťanské svědectví (Zj 1,10; 4,2; 17,13; 21,10; srov. 19,10).





9.2. Duch svatý dynamizuje také činy apoštolů

Duch pohnul Simeóna, že šel do chrámu (Lk 2,27), On proniká do člověka, učí ho žít podle Boha (Gal 5,16[21].18.25; Řím 8,5), osvěcuje v činnosti Petra (Sk 11,2) a Pavla (Sk 13,4) včetně toho, že jim skrze druhé dává poznat to, co je potká, aby se na to připravili (Sk 20,22nn; 21,4.11). Rovněž volba hierarchie je osvětlena Duchem (Sk 20,28; 1 Tim 1,18; 4,14; srov. 5,22). Apoštolská služba - tak jako Pavlova - je sdílením duchovního charizmatu církvi, které apoštol přijal skrze Ducha (Řím 1,11).





9.3. Duch svatý dynamizuje také emoce a duchovní rozlišování

Duch dynamizuje také emoční život povolaného (Řím 9,1n) a učí ho rozlišovat (1 Kor 2,15; 1 Jan 3,24). Dar rozlišování je nezbytný, neboť nepochybně existují zlí duchové, kteří se jeví jako duchové dobří (Ef 2,2.12) a které někdy dopouští sám Bůh jako trest slepoty pro ty, kteří odpírali světlu (1 Král 22,22n; srov. 2 Král 14,7; Iz 37,7). Je tedy nutno rozlišovat (1 Jan 4,1) a ověřovat, jaký duch řídí činnost člověka (Lk 9,55; srov. 1 Sol 2,2), neboť pravý Boží Duch jde cestou úplně odlišnou od ducha zlého (Jer 10,14; 13,2; 51,17). Když jsou apoštolská rozhodnutí učiněna v Duchu, tj. v čistotě úmyslu, a směřují k dovršení Ježíšova díla, pak apoštol pociťuje, že je dále Duchem veden a mocně jím hýbán (Sk 16,6n; 19,1.21; 20,22; srov. 2 Kor 6,6).

Toto duchovní rozlišování a duchovní citlivost je dynamizována kontemplováním Pána. Odtud také pramení mnohem hlubší četba Písma, která je pro církev prostředkem poznání Boha (2 Petr 1,21; 2 Tim 3,16). Tento celý dynamismus působí Duch skrze evangelium, jež zpřítomňuje Pána (Mk 8,35; 10,29; 2 Sol 2,14; 1 Kor 4,15) a jehož interiorizací se přijímá a předává Duch (Gal 3,2; 1 Kor 9,11; 2 Kor 3,3). Slova Pánova evangelia jsou přímo pramenem duchovního života (Jan 6,63; 7,37nn). Proto Pavel prosí za své církevní obce o poznání Božího zjevení, které interiorizováno dynamizuje spojení s Kristem, z něhož pramení duchovní milosti moudrosti a poznání (Ef 1,17n). Ty pak umožňují účinně rozlišovat a rozhodovat (Kol 1,9) a předkládat Boží slovo skrze prorocké charizma (Ef 3,5; 1 Tim 4,1), jímž se vydává svědectví Ježíši (Zj 19,10). Aby však tento proces byl správný, musí se soustředit na interiorizování pravého evangelia (2 Kor 11,4), které obsahuje správnou kristologii (1 Jan 4,2n) a které vzbuzuje věrnou pozornost k apoštolské nauce (1 Jan 4,6).


Ostatní kapitoly z této knihy na tomto webu:

Témata: Duch svatý | Církev

Související texty k tématu:

Duch svatý  

Církev

Čtení z dnešního dne: Úterý 19. 3., slavnost sv. Josefa

1. čtení 2 Sam 7,4-5a.12-14a.16; Evangelium Mt 1,16.18-21.24a nebo Lk 2,41-51a

Komentář k Mt 1,16.18-21.24a nebo Lk 2,41-51a: Spravedlivý muž, který svou snoubenku nechtěl vystavit pohaně. Kéž se podobně ujímá těch, kdo jsou ohroženi, kéž se zastává Kristovy církve, kde je pronásledována. V jeho postoji jej chci napodobovat.

Zdroj: Nedělní liturgie

Velikonoce

Velikonoce
(20. 3. 2024) Květná neděle, Zelený čtvrtek, Velký pátek, Bílá sobota; velikonoční noc (vigilie), příběh Velikonoc.

Květná neděle

Květná neděle
(18. 3. 2024) Květná (nebo též Pašijová) neděle je označení pro poslední postní neděli před Velikonocemi. Název svátku je odvozen od…

Inaugurace papeže Františka 19. 3. 2013 a svatý Josef

(18. 3. 2024) Papež František je ctitelem svatého Josefa. Pochází z farnosti sv. Josefa, v kostele sv. Josefa zaslechl osobní Boží…

Svatý Josef (svátek 19.3.)

(17. 3. 2024) Svatý Josef je světec, o kterém se mnoho nemluví, ačkoli jeho role v životě Ježíše Krista je naprosto zásadní. Anebo se…

Den sv. Patrika (17.3)

(16. 3. 2024) Pro našince je velkolepá oslava, spojená se svátkem sv. Patrika, možná trochu nepochopitelnou podívanou, která však má…

Jiří Grygar (* 17. 3. 1936)

(16. 3. 2024) Český astronom a astrofyzik, významný popularizátor vědy v oblasti astronomie, astrofyziky a vztahu vědy a víry, za…

Kvůli svému postnímu kázání 12. března 1943 byl zatčen gestapem

Kvůli svému postnímu kázání 12. března 1943 byl zatčen gestapem
(11. 3. 2024) Německý kněz Richard HENKES, který působil v Sudetech a českém pohraničí, vystupoval ostře kriticky vůči nacistické…


Konference Jak slyšet Boží hlas s Petem Greigem 
22. – 23. 3. 2024 v Praze.