08. Činnosti vlastní Duchu při vzniku a zrání povolání

z knihy Protože Duch je naším životem, podle Ducha také jednejme!

8.1. Očišťování od překážek

Z činností, které jsou vlastní Duchu svatému při zrodu a rozvoji povolání, jmenujme jako první očišťování od překážek, které brání přijetí povolání a odpovědi na ně.

8.1.1. Strach

Již ve SZ očištění Izaiáše pro prorockou službu je očištěním duchovním (Iz 6,6-7). Izaiáš se nepodrobuje složitému systému rituálních omývání, která způsobila rituální čistotu, založenou na přísném oddělování jednotlivých stupňů svatosti (tj. blízkosti Bohu). Jeho očista je výsledkem kontaktu se samým Pánem, třikrát Svatým (Iz 6,3). A v NZ první, co Duch fenomenologicky působí, když sestupuje na apoštoly, je očištění od strachu. Dříve Ježíšovi učedníci ulpěli na představě Ježíše, který bude triumfovat nad svými odpůrci v duchu soudobých mesiášských představ. Tento Ježíš však byl pouze přeludem jejich vlastních ambicí – a skutečný Ježíš jim naháněl strach (viz Mk 10,32a: „Byli na cestě do Jeruzaléma a Ježíš šel před nimi; byli zaraženi a ti kteří šli za nimi, se báli“). Ani po nanebevstoupení tento přelud Ježíše zcela nevymizel, neboť učedníci se ptají na dobu, kdy obnoví v Izraeli království. Ježíš je opraví a místo odpovědi oznamuje, že na ně sestoupí síla s výsosti, tj. samý Duch Boží. Ten vybaví apoštoly, kteří byli dříve ze strachu zavřeni (Jan 20,19), silou, takže budou spokojení a neohrožení i tehdy, když pro Ježíšovo jméno budou muset trpět (Sk 5,41). Duch sám je povede ke svědecké službě (Sk 1,7n), kterou budou konat od začátku vždy s odvahou (Sk 2,29; 4,13.29.31; 9,27n; 13,46; 14,3; 18,26; 19,8; 26,26; 28,31; 1 Sol 2,2; Ef 6,19n; srov. Mk 8,32; Jan 7,26; 16,25; 18,20).[9]

8.1.2. Sklon k ulpívání na pouze smyslovém poznání

Duch umožňuje přechod od Ježíše podle těla k Ježíši podle Ducha (2 Kor 5,16). Ježíš svým učedníkům oznámil, že je pro ně dobré, aby skončila jeho lidskými smysly vnímatelná přítomnost, aby mohl být přítomen způsobem novým, duchovním. To se uskuteční skrze jeho přítomnost v Duchu (Jan 16,7: Říkám vám pravdu: Prospěje vám, abych odešel. Když neodejdu, Přímluvce k vám nepřijde; srov. 14,16.18). Ani tělesnost včetně psychiky, ani materiální hodnoty včetně hodnot kulturních nejsou samy o sobě schopné být nositeli Ducha. Naopak, brání mu, jestliže nejsou Duchem oživeny, neboť tělesný člověk (sarkikos), ten, který nedbá na Ducha, bude vždy v ustavičném boji proti Duchu a naopak (Gal 5,17); stejně tak člověk psychikos[10] nemůže uchopit hodnoty Ducha, protože jsou duchovní (1 Kor 2,14; Jud 19[11]). K odmítání Ducha patří také boj proti charizmatické činnosti (1 Sol 5,19; srov. 1 Kor 14,39), který jako každý hřích zarmucuje Ducha svatého (srov. Ef 4,30; Žid 10,29).

8.1.3. Všechny ostatní překážky

Duch svým příchodem očišťuje povolaného od všech těchto překážek, neboť je pravá duchovní obřízka (Řím 2,29; Flp 3,3), která odstraňuje skutky pouze tělesné (Řím 8,13), a člověk je posvěcován v Duchu (1 Petr 1,2) a dochází spásy. To je ta pravá obnova, obnova Nové smlouvy (Tit 3,5; srov. 1 Kor 3,6), symbolicky naznačená v Ez 37 (vize údolí suchých kostí): Duch vdechuje život, který je víc, než pouhá struktura a organizace kostí. Tuto novost života prorokoval také Jeremiáš (31,31-34) a NZ ji interpretuje jako vnitřní obnovu člověka (viz Žid 8,8nn; 10,16n; srov. Mk 14,24nn). Když je povolaný jednou takto očištěn, Pavel jej vybízí, aby si tuto duchovní horlivost uchoval (Řím 12,11) a ustavičně ji obnovoval (2 Tim 1,6; srov. 1 Tim 4,14).

8.2. Zjevovat Ježíše

V očištěné osobě je hlavní a pro povolání podstatnou funkcí Ducha: zjevovat Ježíše. Pavel vyprošuje církvi tohoto Ducha moudrosti a zjevení (Ef 1,17)[12], který umožňuje pochopení tajemství spásy, přesahující Starý zákon (Ef 3,5).

Skrze toto vnitřní zjevení Otec představuje povolanému Ježíše. Ježíši tak náleží první místo v povolávání křesťanů; on má atraktivní sílu a skrze něho se dynamizuje veškeré Boží volání (Gal 1,15n).[13] Zjevení Ježíše tedy tvoří podstatu povolání. A Duch v něm hraje hlavní roli. Duch totiž vychází od Otce a vlévá se do Krista (Lk 4,18; 1 Kor 2,10-16), utvořil ho jako duchovního člověka (Lk 1,35; 3,22; Sk 10,38a) a proto z Ducha vyzařuje duchovní povolání: zjevovat Krista a interiorizovat jeho Slovo.
Pavlovská i janovská škola zdůrazňují tuto funkci Ducha, tak podstatnou pro povolání.

8.2.1. Pavlovská škola

Nikdo nemůže poznat Ježíše v jeho úplnosti a křesťansky tak vyznat „Ježíš je Pán“, ne-li v Duchu svatém (1 Kor 12,3), který svou vnitřní činností spojuje člověka s Kristem (Řím 8,9). Ducha svatého přijímáme v kontemplaci Pánovy slávy (2 Kor 3 18). Duch, který zkoumá hlubiny Boží, zjevuje člověku celé Boží tajemství, jímž je Kristus, a všechny milosti, které od něho pocházejí, tj. ty, které Bůh uděluje v Kristu (1 Kor 2,10nn). Zde musíme mít stále na mysli celé tajemství celého Krista, jako Hlavy a Těla (Ef 1,22-23). Když tedy Duch takto zjevuje Krista, vkládá do člověka Kristovo smýšlení, téhož Ducha, kterého má Kristus (1 Kor 2,16; Řím 8,9; 9,1). Zároveň sám Bůh ze své lásky vlévá Ducha lásky do srdce člověka (Řím 5,5) a zapaluje ho tak pro službu Bohu (Řím 12,11). Duch pak osvětluje Krista a od něho se osvěcuje život křesťana (srov. Ef 5,14): dává mu poznání Boží vůle, přítomné v Kristu, a upřesňuje tuto vůli v konkrétních okolnostech života (Sk 8,29 „Duch řekl Filipovi“; 10,19 “Petr stále přemýšlel o svém vidění, když mu Duch řekl“; srov. 11,12; 13,2.4; 16,6n), kde ji může vnímat a rozlišit jen člověk autenticky duchovní (1 Kor 2,14).

8.2.2. Janovská škola

Také Jan mluví o zjevující činnosti Ducha, neboť patří k jeho podstatě poukazovat na Ježíše; on je přece Duch Pravdy (Jan 14,17; 15,26; 16,13), tj. Duch Ježíše, který je Pravda (Jan 14,6) coby Slovo Boží (Jan 17,17b). Zjevení se děje v přímé linii: vychází od Boha skrze Ježíše, přenáší je Duch a tak dosahuje k učedníkovi, jehož ustavuje za apoštola. Přítomnost Parakléta v církvi je povelikonoční dar (Jan 7,39: „Dosud totiž Duch nebyl (dán), neboť Ježíš ještě nebyl oslaven“; 10,30.34; 20,22; srov. 3,6-16; 4,14), který přijde k apoštolům (16,7) a zůstane stále s nimi (14,16) a v nich (14,17), objasní jim Ježíšovu osobu zevnitř, přesněji: z hlediska velikonočního tajemství (Jan 16,13nn; srov. 1 Kor 12,3).

Posláním Ducha je tedy zjevovat Ježíše, což ve čtvrtém evangeliu nachází svůj výraz ve slovesu „vyučovat, poučovat“[14]. Duch – Pomazání, přijaté od Svatého, Krista zasvěceného Bohu a oslaveného (1,Jan 2,27[15]; srov. Jan 6,68n), objasňuje církvi všechno to, co Ježíš řekl, ale jeho prvním předmětem je Ježíš sám, Jeho osoba (Jan 16,13nn). Duch bude nyní, v přítomné době, nadále vyučovat totéž, co vyučoval v minulosti, již od počátku (1 Jan 2,22-24), všechno ve vztahu k Ježíši (Jan 14,26), neboť jeho úkolem je připomínat Ježíše. Toto vzpomínání, které Duch budí v církvi, není pouhá pomoc lidské paměti, nýbrž vyučování, aktualizující připomínání, které Ježíše církvi interpretuje a ukazuje, v jakém vztahu je Ježíš ke každé přítomné situaci. Duch není zjevovatel paralelní k Ježíši, ale orgán oslaveného Ježíše, který střeží jeho Slovo a vykládá je církvi. Proto ačkoli neříká nic nového, říká všechno znovu a nově. Oznamuje tedy celou budoucnost (Jan 16,15), úplného Ježíše v jeho velikonočním tajemství a v tajemství církve, ovšem s orientací k počátku; jeho východiskem je dějinná postava Ježíše z Nazareta. Takto ukazuje člověku cestu k plné Pravdě, jíž je Ježíš (Jan 16,13), uvádí ho stále více na Cestu, kterou je Ježíš (Jan 14,6), a skrze něho jej dovede až k Otci; pak Otec i Ježíš budou v člověku přebývat (Jan 14,15-26). V přítomnosti pozemského Ježíše, byť skutečného a pravého, nedokázali jeho učedníci rozpoznat, jaké důsledky a odpovědnost jeho blízkost pro ně má. Teprve Kristus oslavený, kterého objasňuje Duch, se stává pro učedníky stále více přítomný, jak v tajemství své osoby, tak v životních projevech a poslání církve. Ježíš skrze Ducha zapojuje povolané do svého tajemství a svou slávu zjevuje skrze víru a lásku těch, kdo odpovídají na jeho volání (Jan 17,7-10); Duch oslavil Ježíše uvnitř lidského srdce, ukázal ho oslaveného povzbudil člověka k následování, tj. přivedl ho k uznání, že Ježíš je Větší, Učitel a Pán. Oslavení Ježíše v tomto světě spočívá v pochopení Ježíšova díla, které působí svým světlem Duch svatý. Duch vyzařuje slávu, kterou dal Ježíši Otec (Jan 14,16nn). Duch přijímá od Ježíše, učí se od něho, tak jako se Ježíš naučil od Otce, a sděluje to učedníkům. Vše, co Ježíš přijal od Otce, předal Duchu, a Duch jej v člověku interiorizuje (=působí, aby se Kristus, jeho hodnoty a jeho život stal trvalou složkou života povolaného). Toto Duch činí stále, trvale, nepřetržitě. Duch neustává naslouchat Kristu v tom, co má předávat církvi (srov. Zj 2,7.11.17.29; 3,6.13.22: „Kdo má uši slyš, co Duch praví církvím“), a stejně tak Kristus neustává mluvit k církvi skrze Ducha (Zj 2,1: „Toto praví ten, který drží sedm hvězd ve své pravici…“), neboť ten Pán je Duch (2 Kor 3,17). Tato činnost Ducha dynamizovala v církvi evangelium a s ním všechna ostatní charizmata, která mají původ v aktualizování evangelia.

Duch se tak stává Ježíšovým svědkem a vydává mu svědectví (Jan 15,26). Předmětem jeho svědectví je stále stejný Ježíš. A když jednou Duch osvítil Ježíše uvnitř člověka, dává mu také podíl na své činnosti, činí jej Ježíšovým svědkem (Jan 15,27). Vše má začátek v historickém Ježíši, v jeho pozemském životě – i ten je vysvětlován Duchem.[16] Je to tentýž Ježíš, jediný Ježíš, pozemský i nebeský, osobní i přítomný v církvi, ten, o kterém společnou činností svědčí Duch i povolaný učedník. Ducha vysílá Ježíš (Jan 15,26; 16,7), který ho přijal od Otce (Sk 2,33), který se v něm – Duchu – vrátí (Jan 14,18) a který se zpřítomňuje v interiorizaci svého Slova (Jan 17,26; srov. Řím 10,8). Ježíš je tedy Boží Syn, Zprostředkovatel Ducha, který přišel skrze vodu a krev (1 Jan 5,6) a jako takový je dosvědčen Duchem (1 Jan 5,7-8); tak se zjevuje totožnost Krista pozemského a Krista nebeského (1 Jan 4,2[17]). Duch se stává pro učedníka apoštolem (=vyslancem Ježíšovým), svědkem. Od té chvíle Duch dává světu přesvědčivé svědectví jak o hříchu, pokud v Ježíše nevěří, tak o svatosti, která se stává zjevnou v Ježíši oslaveném, zduchovnělém, nevázaném na smyslové vnímání a od Otce vyvýšeném. Duch také vydává svědectví o definitivním soudu, neboť v něm jsou odsouzeni vládci tohoto světa, kteří odsoudili Ježíše (Jan 16,8n).

8.2.3. Církev: jediné svědectví Ducha a učedníků

Vnímat tuto zjevující činnost Ducha a následně vydávat svědectví Ježíši Kristu – to je podle apoštolské tradice charakteristika života, který je odpovědí na Boží povolání. Zachariáš po osvícení Duchem propukne v prorocký zpěv chvály (Lk 1,67). Simeón, veden tímto Duchem, jde do chrámu vydat Ježíši svědectví (Lk 2,27a). Štěpán, muž plný moudrosti a víry, odkrývá tajemství dějin spásy z plnosti Ducha svatého (Sk 6,3.5.10) a rovněž v síle Ducha svatého kontempluje Ježíše a vydává o něm svědectví (Sk 7,55). Duch řídí veškerou službu apoštolů coby svědků (Sk 1,7n), ustavičně osvětluje jejich rozhodnutí (Sk 5,32; 15,8) a dává nezbytnou sílu ke snášení odporu proti jejich apoštolské službě (Sk 5,41; 1 Sol 1,6; srov. Jan 16,12n). Poučuje také apoštoly jako jejich Advokát o tom, co mají říci na obranu Ježíšovu i svoji v jakékoli situaci, do níž se dostanou (Lk 12,12; Mk 13,11). Veškerá služba církve je tedy dynamizována Duchem (Řím 7,6), takže existuje jediné společné svědectví Ježíši – svědectví povolaného a svědectví Ducha, který v něm působí. Ukazuje se tak, že církev přináší duchovní užitek: je garantem přítomnosti Ducha (Sk 5,32), neboť Duch je závdavek Ježíšovy přítomnosti v církvi, v jeho učednících (Řím 8,16).