10. Trvalý duchovní postoj

z knihy Protože Duch je naším životem, podle Ducha také jednejme!

Celé toto napojení na Ducha vytváří v povolaném duchovní postoj (pevnou strukturu), který se vyznačuje trvalým požíváním plodů Ducha, jimiž jsou láska, radost, pokoj, shovívavost, vlídnost, dobrota, věrnost, tichost, sebevláda (Gal 5,22). Sklízí se to, co se zaselo: ten, kdo zasíval v Duchu, sklízí duchovní, věčný život (Gal 6,8), který přináší povolanému vědomí pokoje, celistvosti a životního dynamismu (Řím 6,8), známky přítomnosti Božího království v něm (Řím 14,17).

Tento vnitřní postoj také doprovází vnější výraz, vyznačující se duchovní svobodou (2 Kor 3,17; Řím 8,2) a pevností (2 Kor 4,13; 5,6; srov. 2 Tim 1,7), která se projevuje ve službě, oživované láskou, vykonávanou s rozvážností a dováděnou do konce pevností a silou (2 Tim 1,3).

Tento praktický postoj je znamením pravého apoštolátu, neboť se ukazuje, že je dynamizován jenom Bohem skrze jeho Ducha. Potom všechny apoštolské činnosti jsou upřímná láska a Boží síla, tj. prokazuje se v nich kontemplativní přilnutí k Pánu a apoštolská rozhodnost.

V té míře, jak povolaný roste v Duchu jako Jan Křtitel (Lk 1,80), nabývá postupně podoby autentického křesťana, který žije podle Ježíšových hodnot (2 Kor 3,3), ba dokonce Ježíšův Duch člověka přetváří v samého Ježíše (2 Kor 2,18). A jak se povolaný naplňuje Duchem, oplývá také duchovní radostí, což je trvalý duchovní stav člověka, který má Božího Ducha (Sk 9,31; srov. 13,52).

Protože Duch zpřítomňuje všechny milosti Božího života a s nimi také dar povolání a podněcuje odpověď na ně, je stále aktuální Pavlova výzva v celé její šíři: „Nezhášejte Ducha!“ (1 Sol 5,19).

Ostatní kapitoly z této knihy na tomto webu:

Autor: Jaroslav Brož

Témata: Duch svatý

Přihlášení

Správa mailinglistů

Bible na neděli

16. 11. 2025, 9. 11. 2025

Čtení z dnešního dne: Neděle . .

Ez 47,1-2.8-9.12; Žalm Žl 46 (45), 2-3.5-6.8-9 Odp.: 5; 1 Kor 3,9c-11.16-17
Jan 2,13-22

Většinou je nedělní cesta do kostela zcela automatická. Jistě víme o kostele v jiné obci či městě, ale je nám poněkud cizí, není to „náš kostel“. Chrám je však mnohem více než jen shromaždiště věřících z našeho okolí. Chrám je znamením církve – společenství těch, kdo jdou za Bohem. Církev – chrám – je znamením Boží blízkosti člověku. Chrám už není místo, kde si s obavami kupujeme odpuštění a s napětím čekáme, zda bude odpuštěno (srov. chrám v pojetí starozákonního Orientu). Chrám je díky Kristově oběti místo, kde Bůh čeká na svůj lid a kam my přicházíme domů, k Bohu. Lateránská bazilika je tak především vnímána jako místo církve. Proto je zde úzká vazba na papeže, proto se zde konaly koncily. Slavíme tedy svátek církve – Božího těla, kterým je v posledku sám Kristus.