05. Ježíš - duchovní člověk

z knihy Protože Duch je naším životem, podle Ducha také jednejme!

V novozákonních pramenech má přijetí Ducha charakter účasti, společenství (2 Kor 13,13; Flp 2,1; srov. 1,27; Žid 6,4), které všechny sjednocuje a vytváří jediné Tělo, neboť existuje jen jeden Duch svatý a jedno společné povolání (Ef 4,4). Tato účast křesťanů v Duchu vytváří jediné společenství v Duchu Ježíšově (Flp 1,19), jež působí vzájemnou imanenci (1 Jan 4,13) na základě přilnutí k Pánu (1 Kor 6,17) a činí z člověka Božího syna v Synu (Gal 4,6; Řím 8,14). Vedle této základní účasti na Ježíši má povolaný podíl také na jeho bytí a jeho poslání, neboť Ježíš je prvotní nositel Ducha v plnosti (Jan 1,16; 3,34b), „ten, který má sedm Božích duchů“ (Zj 3,1). Proto může ponořovat do Ducha svatého (Mk 1,8) a pověřit svým posláním skrze předání svého Ducha. Nový zákon tak představuje Ježíše jako duchovního člověka, prvotního charizmatika, na kterém spočívá Boží Duch (Mt 12,18; srov. Iz 42,1; Lk 4,18; srov. Iz 61,1). Ježíš jako první prožil křesťanskou zkušenost Ducha, je prvotním modelem této zkušenosti a její příčinou. Duch je v Ježíšově životě a díle tak důležitý, že podle NZ může být odpuštěno rouhání adresované Ježíši jako Synu člověka, v domnění, že je pouhou exaltovanou osobností (srov. Mk 14,61b-64), ale nelze od něho obdržet odpuštění hříchů, které se děje předáním Ducha (srov. Jan 20,22n), jestliže se popírá spojení Ježíše s Duchem, jestliže se popírá jeho charizmatické bytí a nepřipustí se, že žije Božím Duchem a je Boží přítomností ve světě (Mk 3,28nn par.).

Ježíš je duchovním člověkem již od prvního okamžiku svého početí: jeho matka Maria přijímá Ducha a skrze něho počne Ježíše jako Božího Syna (Lk 1,35; Mt 1,18.20; srov. Jan 1,14). Od tohoto prvního okamžiku svého lidského bytí Ježíš závisí v síle činnosti Ducha svatého jen na svém Otci a projevuje to již od svých prvních epifanií (Lk 2,11.26.49; Jan 2,4). První Ježíšova veřejná epifanie je epifanií Ducha, který na něho sestupuje při křtu (Mk 1,9 par.) a vybavuje ho pro jeho poslání (Lk 4,14.18). V tomto okamžiku se zjevuje, že Duch na Ježíši spočívá trvale (Jan 1,32) jako symbol plné komunikace s Bohem (Jan 3,34). Prokazuje se tak, že Ježíš je Vyvolený, Syn Boží (Jan 1,33) a Mesiáš (srov. Jan 1,41), pomazaný Duchem svatým (Sk 10,38). Protože má Ducha v plnosti, může Ježíš křtít Duchem svatým a ponořovat do něho (Mt 3,8.11 par.; Sk 1,5; 11 16).

Od prvního okamžiku jeho působení jsou všechny jeho činnosti vedeny Duchem Božím, jímž byl Ježíš naplněn (Lk 4,1). Jeho veřejná činnost začíná vnuknutím Ducha svatého (Lk 4,14) a vše následující bude pod jeho vedením (Lk 4,1). Duch o něm dokazuje, že všemi zkouškami prochází jako Syn Boží (Lk 4,3-13) a pomáhá mu konat rozhodnutí v každém okamžiku (Lk 4,1b-2a). Ježíšova vnitřní hnutí jsou také dynamizována Duchem svatým, např. když zajásá tváří v tvář apoštolskému úspěchu učedníků a když chválí Boha, že ve všem vítězí jeho Duch a ne pouhé lidské síly (Lk 10,21nn). Z této duchovní zkušenosti modlitby pramení také vyvolení apoštolů (Lk 6,12-13), ale především jeho slova a činy (Jan 3,34; 5,20), celé poselství, které je Duch a život (Jan 6,63), sdělování duchovního života. Proto scéna proměnění, která Ježíše popisuje jako archu smlouvy (která sloužila ke komunikaci Boha s lidmi na poušti), na níž spočívá Duch jako oblak, uchovává Otcovo pozvání, abychom jemu jako Jedinému naslouchali (Mk 9,7-8). Protože v Ježíši přebývá Duch svatý, má také moc nad zlými duchy (Mt 8,16 atd.), které vyhání Prstem Božím (Lk 11,20), což je Duch svatý (Mt 12,28). Touto mocí pověřuje i své učedníky (Mt 10,1; srov. Mk 16,17.20). Závěrem, jeho konečné odevzdání se Bohu se děje také skrze věčného Ducha (Žid 9,14).

Duch, který zůstal v plnosti v Ježíšovi, setrval i u jeho učedníků, takže oni mohli na Ježíšově životě v celé šíři nazírat, jak byl jako člověk veden zcela Božím Duchem. Touto kontemplací se naučili být také duchovními lidmi, neboť Duch v nich přebývá (Jan 14,17; srov. 15,26n). Duch zůstane interiorizovaný v jejich srdci jako pramen, který rodí věčný život – život Ježíšův a Boží – v nich tím, že poznávají Boha a toho, kterého poslal (Jan 7,38; srov. 17,2; 4,14). To však bude možné až počínaje Ježíšovým oslavením, až zůstane plně zduchovnělý s mocí sdělovat Ducha svatosti, plné zasvěcení Bohu (Řím 1,4), které se může uskutečnit pouze díky dynamismu Ježíšova zjevení (Jan 4,14.23n).

Od svého oslavení je Ježíš předavatelem Ducha (Jan 20,22; Lk 24,49; Sk 2,5.25), takže jeho dílo je zcela zajištěno Duchem (1 Tim 3,16). Ježíš předává Ducha pro zásluhy svého vykupitelského díla (srov. Jan 19,30), jak to vyjadřuje modlitba Zmrtvýchvstalého (Jan 14,16; srov. Lk 24,49; Sk 1,4). Ježíš předává svého Ducha dechem jako počátek nového nadpřirozeného života (Jan 20,22; 1 Kor 15,45) a jako uschopnění pro pokračování v jeho poslání (Jan 20,21n; 17,18n), stejného poslání, které on přijal od Otce spolu s darem Ducha (Jan 3,34n). Duch je zárukou autentické křesťanské misie (Jan 20,22) a jejího zdaru, jehož známkou je pochopení Ježíše (Jan 16,12n.25; Lk 24,45), odpuštění hříchů (Jan 20,22n) a svědectví věřícího (Jan 15,26n; Sk 1,8). Duch je tak pokračováním Ježíše, který nenechá své učedníky jako sirotky (Jan 14,18), ale spolupracuje v práci církve, kterou Ježíš započal (Mk 16,20; Lk 24,50; Ef 1,3; 4,10). A tento Duch se vylévá jako plod Ježíšova velikonočního tajemství (Jan 7,39) pro zásluhy jeho smrti (srov. Jan 19,30), silou jeho vzkříšení (Jan 20,22; Řím 1,4), pro jeho modlitbu v nebi u Otce (Jan 14,16; srov. Sk 2,33). Proto Lukáš, který ve svém evangeliu připojuje ke zmrtvýchvstání nanebevstoupení jako jeho druhou tvář, spojuje ve Skutcích nanebevstoupení s Letnicemi; nanebevstoupení je tedy bezprostřední příčinou Ducha (Sk 2,33). A od tohoto okamžiku Duch přímo řídí život církve, je zárukou jejího poslání, poslání lidí spojených s Ježíšem skrze Ducha. To bez přestání dosvědčují Skutky apoštolů, které je možno nazvat evangeliem Ducha svatého.

Ostatní kapitoly z této knihy na tomto webu:

Autor: Jaroslav Brož

Témata: Duch svatý

Přihlášení

Správa mailinglistů

Bible na neděli

18. 10. 2026, 11. 10. 2026

Čtení z dnešního dne: Pondělí 12. 10. 2026, Pondělí 28. týdne v mezidobí

Gal 4,22-24.26-27.31-5,1;

Komentář k Gal 4,22-24.26-27.31 – 5,1: Svobodný Jeruzalém, pocházející shora, obraz církve, která své děti plodí ke svobodě, ne k otroctví. Ostatní falešné svobody se časem promění v otrocký chomout.