06. Účast na Ježíši jako duchovním člověku

z knihy Protože Duch je naším životem, podle Ducha také jednejme!

Účast na Ježíši jako duchovním člověku činí z křesťana charizmatickou osobu, nositele Ježíšova Ducha. Tato účast na Ježíši, jež je podstatou křtu v Duchu (Sk 11,16-19; 1 Kor 12,13n), se plně uskutečňuje v křesťanském křtu, přijatém v Ježíšově jménu (Sk 2,38; 8,16; 10,48; Gal 3,27; Řím 6,3). Veškerý následný rozkvět Ježíšova života v člověku, zasvěcení Jemu a naplňování Jeho poslání má kořeny v této první základní účasti na Ježíši, jež se uskutečňuje ve křtu, neboť odtud člověk zůstává ponořen do Ježíšova Ducha (Sk 1,5; 11 16; Mk 1,8 par.; Jan 1,33; srov. Sk 19,1-5).

Podle biblických pramenů se Duch předává ve křtu (Sk 2,38; 9,17n; 10,44-48, atd.) a rovněž vzkládáním rukou (Sk 8,14-17). Duch, který je nezávislý a svobodný, není nutně omezen na obřad (Sk 2,1-4; 10,44), ale váže se na to, co je podstatné pro platnost obřadu a co tvoří základní podmínky pro otevření se osoby Bohu. Předávání Ducha závisí na radikálním přilnutí k Ježíši, tj. víře (Sk 2,38; 8,12), jak to příkladně ukazuje příběh o obrácení sv. Pavla (Sk 9,1-9, srov. v. 17). Víra očišťuje (Sk 15,8n, atd.) a skrze ni Duch koná obřízku srdce, tj. ne vnější zákonnou očistu, která spočívá v liteře a normách (Řím 2,29), nýbrž živoucí obnovu ducha (Řím 7,6; 2 Kor 3,6). Silou této víry v Ježíše se Duch dává všem, kteří věří (Sk 2,38n; 8,16nn; 9,17; 10,44; 11,16n; 15,8n; 19,2.6; Gal 3,2.14; 5,5; Ef 1,13), a tak je to Duch, zdroj lásky (Kol 1,8), který vlévá Boží lásku do lidských srdcí (Řím 5,5) a skrze ni je přivádí ke všem křesťanským ctnostem (1 Sol 4,7) a posvěcuje je a zasvěcuje Bohu (2 Sol 2,13).

Také Janovo evangelium, jež svým symbolismem poukazuje v celém Ježíšově životě již na jeho svátostnou přítomnost a označuje tak Ježíše jako originální svátost, se neomezuje na vnější ustanovení svátostí, ale nechává nás vychutnat jejich hluboký smysl. Křestní katecheze v rozhovoru Ježíše s Nikodémem podtrhuje význam víry jako hodnoty stojící za křestním ritem a její důležitost pro přijetí Ducha. Nové narození, které předpokládá úplnou obnovu a které má svůj původ v Bohu, je tedy narozením shora (Jan 3,3[7]). Děje se narozením z vody a Ducha (Jan 3,5), tj. člověk se úplně očišťuje skrze Ježíšovo slovo, které evangelista symbolizuje vodou (Jan 7,37nn; 4,10; 15,3), a zároveň prožívá nový duchovní život, silnou vnitřní obnovu, způsobenou Duchem, který interiorizuje Ježíšovo slovo (Ez 37,5; 36,24nn; Jan 1°6,14; 4,14). To je pravý smysl křtu, jímž se zpečeťuje odevzdání se Ježíši ve víře (Sk 2,38; 18,8; srov. Ef 4,5). Těm, kteří se mu ve víře odevzdají, dává Ježíš věčný život, život Boží (Jan 3,16). Tak se rodí nové duchovní stvoření (Jan 3,6), které má účast na vlastnostech samého Ducha a které se jím nechá vést. Na této cestě se už člověk neopírá o jistoty, které mu poskytují zřejmé a viditelné zákonitosti těla a hmoty, ale nechá se vést Ježíšovým Duchem, který vychází z Boha a proniká jeho hlubiny, takže člověk nemůže znát plně jeho původ, ani dostatečně pochopit, kam jej tento Duch vede (Jan 3,8). Člověk, narozený z Boha, shora, který se narodil z Pravdy, je v Pravdě – Ježíši zakořeněn a je jí veden (Jan 1,13; 3,3.7.13.27.31; 6,31nn.38.41n.50n.58; 7,17; 8,42.47; 12,28; 18,42.37).

Víra a odevzdání se Pravdě působí, že člověk se nechá vést jenom Ježíšem, a tak má účast na Ježíšových vlastnostech, na jeho Duchu (1 Kor 6,17), a mění se v pravého charizmatika. K tomuto přijetí Ježíšova Ducha člověk definitivně dochází komtemplací, v níž víra a odevzdání se Pánu má svůj původ. Z nazírání na Ježíše se rodí poznání Ježíše a následně z něho pramení odevzdání se Ježíši. A právě v nazírání Ježíše, zvláště v plnosti jeho velikonočního tajemství, člověk přijímá jeho Ducha (Jan 19,30.33.37; 20,20nn), osvojuje si jeho smýšlení (1 Kor 2,2). Proto jej svět nemůže přijmout, protože jej nezná, neboť nezná Ježíše; Ducha totiž lze dokonale poznat jenom skrze Ježíšovu činnost, jež je vedena Duchem svatým. Pouze učedníci, kteří s vírou nazírají Ježíše, mohou rozpoznat skrze Ježíšovo tělo jeho slávu (Jan 1,14) a přijmout prostřednictvím této kontemplace jeho Ducha (Jan 14,17), a tím se stanou Ježíšovými svědky (Jan 15,27). Proto mohou Skutky definovat Barnabáše jako výborného muže, plného Ducha svatého a víry (Sk 11,24). Skutky apoštolů spojují apoštoly od začátku s Duchem a poznamenávají, že Ježíš, který je vyvolil v modlitbě (Lk 6,12n), je poučuje o celém rozsahu svého života skrze Ducha svatého (Sk 1,2).