Sekce: Knihovna

Jacques Le Goff

Víra v očistec předpokládá víru v nesmrtelnost a vzkříšení

Víra v očistec předpokládá víru v nesmrtelnost a vzkříšení

z knihy Zrození očistce , vydal(o): Vyšehrad

Starověk – Babylóňané a Egypťané, Židé a Řekové, Římané a pohanští Barbaři – přes všechna nádherná vzepětí k nebi neprahl ani tolik po nebeském nekonečnu – často ostatně obývaném hněvivými bohy –, jako se bál zemských hlubin. Křesťanství, alespoň v prvních stoletích a v době temného středověku, naopak svou představu onoho světa zcela zinfernalizovat nedokázalo. Pozvedalo společnost k nebi. Příklad toho dal sám Ježíš: poté, co sestoupil do pekel, vystoupil na nebesa.

Stoupat, pozvedat se, spět stále výš – tak zní pobídka spirituálního a mravního života, kdežto sociální norma vyžaduje držet se na svém místě, tam, kam Bůh člověka na zemi postavil, nesnažit se ze své situace vymknout, ale varovat se přitom poklesnutí, úpadku.

Způsob uspořádání různých prostorů – geografického, ekonomického, politického, ideologického atd. –, v nichž se společnosti pohybují, představuje významný aspekt jejich dějin.

Očekává-li se vzkříšení mrtvých, pak není geografie onoho světa nějakou druhořadou záležitostí. A dá se předpokládat, že mezi způsoby, jakými taková společnost pořádá svůj prostor na zemi a svůj prostor na onom světě, budou existovat nějaké vztahy. Neboť skrze pouta mezi společností mrtvých a společností živých jsou spolu spjaty i oba prostory.

Víra v očistec v první řadě předpokládá víru v nesmrtelnost a vzkříšení, neboť jedině v tom případě může pro člověka mezi jeho smrt a vzkříšení vstoupit nějaké nové dění. Je to jakýsi přídavek k podmínkám, za jakých mohou některé lidské bytosti dosáhnout věčného života. Nesmrtelnost, jíž se dosahuje skrze život jedince. Náboženství, která věří – jako hinduismus nebo katarství – v reinkarnaci, v neustálé stěhování duší, víru v očistec vylučují.

Existence očistce se rovněž opírá o myšlenku soudu nad mrtvými, v různých náboženských systémech dost rozšířenou, přičemž však „modality tohoto soudu se od jedné civilizace k druhé značně měnily“. Varianta soudu, jež zahrnuje existenci očistce, je velice originální. Spočívá ve skutečnosti na víře v soud dvojí, jeden v okamžiku smrti a druhý na konci časů.

Do této mezery v eschatologickém osudu každého člověka vkládá jakousi složitou proceduru zmírňování trestů, zkracování muk vlivem různých faktorů. Neboli předpokládá projekci určité velice sofistikované myšlenky spravedlnosti a stejně sofistikovaného soudního systému.

Dále souvisí také s myšlenkou osobní odpovědnosti, svobodné vůle člověka, od přírody sice nesoucího vinu prvotního hříchu, ale souzeného podle hříchů spáchaných na jeho vlastní odpovědnost. Očistec, zprostředkující onen svět, úzce souvisí s typem hříchů ležících uprostřed mezi čistotou světců a spravedlivých a neodpustitelnou provinilostí kriminálních zločinců. Trvalo velice dlouho, než myšlenka drobných, „každodenních“, „běžných“ hříchů, myšlenka dlouhou dobu neurčitá, dobře však zachycená sv. Augustinem a potom Řehořem Velikým, vyústila v kategorii hříchů „lehkých“, to jest prominutelných – v kategorii, jež rozšíření myšlenky očistce krátce předcházela a byla jednou z podmínek jeho zrodu.

Až do konce 12. století slovo purgatorium jako substantivum neexistuje.

Očistec je prostředním, či zprostředkujícím, místem hned z několika hledisek. Z hlediska času leží mezi smrtí jedince a Posledním soudem.

Očistec je prostředníkem i z hlediska čistě prostorového, jako místo ležící mezi rájem a peklem.

Na rozdíl od židovského še’ol – vyvolávajícího úzkost, smutek, ale neznajícího tresty – očistec je místo, kde mrtví podstupují zkoušku (nebo zkoušky). Zkoušek může být, jak uvidíme, víc a podobají se mukám, které podstupují odsouzení v pekle.

Oheň ve starých mytologiích a náboženstvích je mnohotvárné povahy. Totéž nacházíme i v židovsko – křesťanské symbolice ohně a nakonec i v různých funkcích a významech ohně očistcového. Edsman v těchto různých aspektech ohně, který „zbožšťuje a oživuje, trestá i hubí“, vidí „různé stránky samotného božského bytí“ a mnohotvárnost ohně tak vztahuje k celistvosti Boha. Tímto modelem lze vysvětlit i rozličná křesťanská pojetí očistcového ohně od antiky až do 13. století. Může se zdát, jako by se nehovořilo vždycky o jednom a témž ohni, ale vysvětlením této rozličnosti je mnohovýznamovost božského ohně starověku. Hned se jeví hlavně jako očistný, hned především jako trestající, hned zas jako zkušební, jednou se zdá být současný, jindy budoucí, skoro vždy skutečný, někdy však duchovní, někdy se týká jen určitých lidí, jindy všech. Ale stále je to jeden a týž oheň a oheň očistce ve své komplexnosti je dědicem oněch mnoha tváří božského, posvátného ohně indoevropského původu. „Celou složitost ohně onoho světa v jeho obecných i specifických formách – například ohnivá řeka – lze vysvětlit jako různé funkce jednoho a téhož ohně božského“.


Předchůdce očistce: Aeneas v podsvětí

Věnujme nyní zvláštní pozornost Aeneovu sestupu do podsvětí ve Vergiliově Aeneidě.
Tato epizoda se vyznačuje snahou podat topografii onoho světa s větší přesností, než to činí většina ostatních antických obrazů pekla – až na některé egyptské. Brooks Otis dokonce před nedávnem nakreslil jakousi jeho schematickou mapu. Sestupuje se do předsíně, jež se v infernálním očistci často vyskytuje a bývá v ní studna. Je tam pole mrtvých, ale bez hrobů, řeka Styx, pole pláče a pole poslední, před nímž se však cesta dělí, nalevo vede do Tartaru (pekla) a napravo po projití Dítovou bránou (Plutón, král podsvětí) vede do Elysia, jakéhosi poloráje, za nímž je posvátný háj a konečně Léthé, řeka zapomnění.


Ostatní kapitoly z této knihy na tomto webu:

Čtení z dnešního dne: Pátek 26.4.

Sk 4,1-12; Jan 21,1-14

Komentář k Jan 21,1-14: Noci, které následovaly po Poslední večeři, vyústily ve snídani na břehu jezera. Pane, kéž se s Tebou jedno ráno probudím z mých nejistot!

Zdroj: Nedělní liturgie

Doporučujeme k přečtení

Doporučujeme k přečtení
(25. 4. 2019) Rozhovor o tom, co znamená být člověkem, manželem, otcem a křesťanem v dnešním chaotickém světě...

Den Země - 22. dubna

Den Země - 22. dubna
(22. 4. 2019) 22. dubna si celosvětově připomínáme Den Země. Nejde o svátek, kdy bychom se měli stát nějakými pohanskými uctívači...

Proč se Velikonoce nazývají Velikonoce?

Proč se Velikonoce nazývají Velikonoce?
(22. 4. 2019) Proč neříkáme třeba Vajíčkonoce? Nebo Jaronoce?

Svatý Vojtěch (23. duben)

(22. 4. 2019) Dvakrát z Čech odešel a dvakrát se vrátil. Svůj život završil mučednickou smrtí při hlásání evangelia pohanům v...

Velikonoční "Pokoj vám", neboli šalóm

(21. 4. 2019) Výraz "pokoj vám", v hebrejštině "shalom", shrnuje celé velikonoční poselství....

Velikonoční aleluja

(21. 4. 2019) Co znamená výraz Aleluja + Aleluja od Georga Friedricha Händela

Velikonoce - svátky jara?

(21. 4. 2019) Velikonoce jsou svým původem svátkem jara. Již ale Židé dali kananejskému pohanskému svátku jara zcela nový význam...

Velikonoce

Velikonoce
(21. 4. 2019) Květná neděle, Zelený čtvrtek, Velký pátek, Bílá sobota; velikonoční noc (vigilie), příběh Velikonoc

Celosvětový den skautů - 24. duben

Celosvětový den skautů - 24. duben
(21. 4. 2019) Na svátek sv. Jiří se po celém světě připomíná Den skautů.