Přál bych si, abychom znovu s plným nasazením kráčeli cestou ve světle Druhého vatikánského koncilu.

Církev vede a chrání Vzkříšený

Tím, kdo vede a chrání Církev a neustále ji oživuje nadějí, je Vzkříšený, přítomný uprostřed nás, skrze lásku „vylitou do našich srdcí skrze Ducha svatého, který nám byl dán“ (Řím 5,5).

Je na nás, abychom poslušně naslouchali jeho hlasu a stávali se věrnými služebníky jeho spásných plánů, pamatujíc, že Bůh spíše než v hromu a zemětřesení se zjevuje v „šepotu tichého vánku“ (1 Kr 19,12) nebo, jak někteří překládají, v „tichém hlasu ticha“. To je důležité setkání, které nesmíme zmeškat a k němuž musíme vychovávat a doprovázet celý svatý Boží lid, který nám byl svěřen.

Pokračujme v návaznosti na II. Vatikánský koncil

Přál bych si, abychom obnovili svou plnou oddanost cestě, kterou již po desetiletí kráčí celá všeobecná církev v návaznosti na II. Vatikánský koncil.

Papež František mistrně připomněl a aktualizoval její obsah v apoštolské exhortaci Evangelii gaudium, z níž bych chtěl zdůraznit některé základní body:

  • návrat k primátu Krista v hlásání (srov. č. 11);
  • misijní obrácení celého křesťanského společenství (srov. č. 9);
  • růst v kolegialitě a synodalitě (srov. č. 33);
  • pozornost k sensus fidei (srov. č. 119-120), zejména v jeho nejvlastnějších a nejinkluzivnějších formách, jako je
  • lidová zbožnost (srov. č. 123);
  • láskyplná péče o poslední, o zavržené (srov. č. 53);
  • odvážný a důvěryplný dialog se současným světem v jeho různých složkách a podobách (srov. č. 84; II. Vatikánský koncil, Past. konst. Gaudium et spes, 1-2).

Jedná se o evangelní principy, které odjakživa oživují a inspirují život a dílo Boží rodiny, o hodnoty, skrze které se zjevila a nadále zjevuje milosrdná tvář Otce v jeho Synu, který se stal člověkem, konečnou nadějí všech, kdo upřímně hledají pravdu, spravedlnost, mír a bratrství (srov. Benedikt XVI., Encyklika Spe salvi, 2; František, Bula Spes non confundit, 3).

Proč jméno Lev XIV?

Právě proto, že se cítím povolán, abych pokračoval v této tradici, rozhodl jsem se přijmout jméno Lev XIV. Důvodů je několik, ale hlavní je ten, že papež Lev XIII. ve své historické encyklice Rerum novarum řešil sociální otázku v kontextu první velké průmyslové revoluce; a dnes církev nabízí všem své sociální učení, aby mohla reagovat na další průmyslovou revoluci a na vývoj umělé inteligence, které přinášejí nové výzvy pro obranu lidské důstojnosti, spravedlnosti a práce.

„Ať hojnost Boží milosti, ať sama Boží síla – bez níž nic není platné, nic není svaté – jako velký plamen víry a lásky zapálí všechny lidi dobré vůle, osvětlí cesty vzájemné spolupráce a přitáhne k sobě lidstvo, opětovně a navždy“