Těší mne, že církev na mnoha místech vychází z dávných tradic. Zůstává přitom živá, přítomná a otevřená znamením této doby i jejím výzvám. Navzdory námaze, sekularizovanému prostředí a obtížím spojeným s předáváním víry neztrácí odvahu.

Vidět vodu, která má být proměněna ve víno

Nemáme-li dnes podléhat malomyslnosti, potřebujeme pohled oživovaný duchem víry, který nám pomůže nahlížet realitu hlouběji, než jak se jeví na první pohled, a nesklouzávat k negativnímu a pesimistickému postoji, který není schopen plodit nový život.

Pohled, který se po nás žádá – a který nám daruje Duch Svatý –, je pohled Ježíše. Uprostřed nesnází a neporozumění On dokáže vidět prozřetelnou otcovu ruku v polních liliích a v nebeském ptactvu (srov. Mt 6,28–29), živí naději v malém zrnku, které roste (srov. Mk 4,30–33), a vybízí nás, abychom pozvedli oči a pohlédli na pole, která již žloutnou ke žním (srov. J 4,35). V apoštolské exhortaci Evangelii gaudium nás papež František vybídl k tomuto duchovnímu čtení reality slovy: „Pohled víry je schopen rozpoznat světlo, které Duch Svatý vždy rozlévá uprostřed temnoty […]. Naše víra je vyzývána, aby zahlédla víno, v něž být voda proměněna, a objevila pšenici, která roste uprostřed koukolu“ (č. 84).

Jak můžeme být dnes, každý na svém místě, živou církví?

První pokyn apoštola Petra je zásadní: zůstat sjednoceni s Kristem, živým kamenem, který byl lidmi zavržen, kterého si však vyvolil Bůh. Kristus je základem duchovní stavby, je úhelným kamenem položeným jako základ cesty našeho církevního společenství, pastorační činnosti i evangelizace (srov. 1Pt 2,4–10).

Být budováni a budovat v Kristu nás chrání před rizikem, že se rozptýlíme a vyčerpáme se ve věcech druhořadých, které jsou sice dobré, ale nesměřují k podstatnému. Přirozeně bychom měli být realističtí a víme, že ve farnostech i v životě diecéze existuje mnoho naléhavých záležitostí a úkolů, které vyžadují naši přítomnost a celá řada aktivit. Jde však o to, abychom všechno přiváděli do středu, abychom vždy stavěli na základovém kameni a zabránili tomu, aby naše činy byly rozptýlené a soustředěné výhradně na nás samotné a na naše úsilí. Jelikož středem je Kristus, všichni čerpáme z tohoto jediného zdroje a podřizujeme své úsilí rozlišování, které pochází z jeho světla a jeho Slova. Budujme tedy církev, v níž kráčíme společně, která je schopná obnovovat se a přitom se neštěpit, v níž se všichni navzájem považují za bratry a s radostí pracují ve službě Božímu království.

Z toho plyne, že musíme se naučit být křesťanským společenstvím zaměřeným na podstatné, i kdyby to mělo znamenat vzdát se některých struktur a jistot z minulosti. Podstatné je žít s Kristem a šířit jeho evangelium – právě to nám musí ležet na srdci. Především to doporučuji kněžím, kteří někdy mohou trpět pocitem vnitřního rozptýlení a únavy z mnoha povinností: vždy znovu se vracejte k jádru, všechno sjednocujte do vztahu k Pánu a v Něm objevujte radost z kněžského bratrství a společné pastorační práce s laiky. A doporučuji to také řeholnicím a řeholníkům, kteří často zakoušejí námahu v naplňování charismatu, k němuž přísluší, kteří však vždycky potřebují vycházet znovu z Krista a sdílet obdržené dary jak s jinými řeholními komunitami, tak s celou diecézní církví.

Soustředit se na to podstatné

Přilnutí ke Kristu, úhelnému kameni, nám také umožňuje stavět se čelem k dnešním problémům v oblasti předávání víry a náboženské praxe. V době, kdy se zdá, že mnoho lidí ztratilo chuť k duchovním věcem nebo z různých důvodů již nedokáží vnímat jako přitažlivé to, co křesťanská víra nabízí pro jejich život, jsme povoláni především k tomu, abychom přinášeli zvěst evangelia, radostnou a osvobozující zvěst o Ježíši Kristu, která nechává vystoupit krásu víry v našem životě a v naší společnosti. Dnes je stále více zapotřebí doprovázet lidi při objevování či znovuobjevování víry. Proto je třeba zvěstovat jádro evangelia, tedy Ježíše, který nám ve svém vtělení, smrti a vzkříšení zjevuje tajemství Boha a zároveň tajemství, kterým jsme my sami. „Pastorační činnost v misijním duchu […] se soustředí na to podstatné, na to, co je nejkrásnější, nejvelkolepější, nejpoutavější a zároveň nejnutnější“ (Evangelii gaudium, 35).

Drazí, jako živé kameny jsme povoláni
být církví pevně zakořeněnou v místě, kde působíme.
Církví, která kráčí uprostřed nesnází a nadějí lidí,
zběhlou v umění naslouchat a doprovázet,
pečující o vztahy s rodinami,
s těmi, kdo se připravují na přijetí svátostí,
a také s těmi, kdo se k životu víry přibližují
jen sporadicky nebo mu jsou vzdáleni.