Důstojně žít Evangelium (Anton Srholec)

Křesťanství nese příliš velké všelidské hodnoty, než aby se dalo bez nich žít. Jen je třeba je vyslovit novým jazykem. Je jen směle svěřit novým lidem, kteří budou mít vůli a hrdost je nejen hlásat a interpretovat po novu, ale je i žít a svědčit o nich. Je třeba odlišit podstatné od okrajového. Nevázat křesťanství na přežité formy. Pohanům v Římě se křesťané jevili vzhledem běžným náboženským praktikám státní pohanské církve jako vysloveně nenáboženští ateisté.

Ve jménu záchrany toho podstatného ve víře se budeme muset osvobozovat od jejích neautentických nánosů a historicky podmíněných projevů. Bůh má být všechno a nade všechno. Každá doba má právo a povinnost vyslovit si tuto absolutní pravdu svou řečí. Zastaralé a pro naši dobu už neplatné obrazy Boha, Krista a církve odvádějí i lidi poctivě hledající. Hlasatelé evangelia a ti, kdo uvěřili, stojí před úkolem neúnavně a systematicky pracovat na sobě, kultivovat tu nejkrásnější stránku své osobnosti, zápasit o stále vyšší porozumění a hlubší víru. (54)

Nakonec budeme souzeni jen z lásky. Všechny funkce, tituly a privilegia bez lásky jsou jen ke škodě. Zaslepují dávajícího a přijímajícího nepřesvědčí. (54-55)

Jestliže si chce církev udržet své krví zaplacené místo ve světě a jestliže chce být kvasem, který život nejen komentuje, ale mění, pak sama bude muset klást větší důraz na ochranu života a na pravdu o člověku. Ona první by měla vědět, co člověk v sobě nese, co dokáže, čeho je schopen. (55)

Zůstává nám úloha ve víře kráčet nezajištěnými dějinami, poslouchat Boží slovo a trápit se s řešením problémů stejně jako ostatní svět. Nastala sekularizace, inkulturace a vyžaduje to jim přiměřené postoje. (55)(...)

Okolo nás umírají lidé na duchovní podvýživu a my máme chléb a slovo života v rukou. Člověk-křesťan musí v této hodině stát na straně chudých a trpících. (56)(...)

Církev se potřebuje osvobodit od svých zábran, od své vázanosti na moc, na úřad, na neomylnost. Od chorobných postojů, od nevědomosti, od vazby na minulost a na chorobnou politickou přítomnost. Od strachu, že něco zmeškáme, i od pýchy, že bez Boha něco zachráníme. Důstojně žít své Evangelium v této době, v důvěře, že tu lodičku vede přece jen On. Jen v Kristu je spása a on ji uskutečňuje i naším přičiněním. (57)

(Anton Srholec: Experiment lásky, Na ceste 1989, 54-57)