07. Má naše péče nějaké meze?

z knihy Pastorační péče o nemocné , vydal(o): Pastorační středisko Praha

Hodný a obětavý křesťan se může domnívat, že správná odpověď by měla znít "ne". Žádné meze. Ale není to tak. Naše péče mít meze musí, a zvlášť při péči o staré a osamělé lidi, je to třeba zdůraznit. Někteří lidé by si dokázali opravdu dělat nároky zcela neomezené. Nejde o to soudit je za to teď nebo jindy a jinde, jde o to, že i potřebnému člověku musíme postavit určité rozumné meze. Ty meze jsou v prvé řadě dány našimi schopnostmi a silami, které nejsou neomezené. Člověk může sice krátkodobě své síly napnout, ale nemůže trvale pracovat s přepětím, nechce-li se zanedlouho stát sám objektem péče jiných.

Kromě toho, kdo má svou vlastní rodinu, nemá právo ji ve jménu péče o jiné lidi trvale zanedbávat nebo chtít od své rodiny obětavost na úrovni, ke které se zavázal on sám. Tedy i když je nemocný velmi potřebný, není jediným potřebným. A trvalé, výlučné péče se mu může od jediného člověka dostávat jen výjimečně a po kratší dobu. A nakonec jedna známá zkušenost: musíme-li redukovat čas, který nemocnému nebo starému člověku můžeme věnovat, potom je lepší vymezit určité pravidelné časy návštěv, které ovšem dodržíme, než střídat dlouhé pauzy s bohatým, nemocného třeba až zatěžujícím společným programem.