14. I pohřeb patří k životu - mluvit o něm?

z knihy Pastorační péče o nemocné , vydal(o): Pastorační středisko Praha

Někteří lidé mají silné citové zábrany a o pohřbu toho, kdo se k smrti blíží, nechtějí mluvit, považují to za zcela nevhodné. Problém bývá zejména v tom, že sami nejsou ochotni se smířit se smrtí jim drahé osoby, nebo ze svého vnímání vytěsňují smrt vůbec. Na druhé straně ale jsou lidé, kteří si dávno před svou smrtí o svůj pohřeb a o to, co k němu patří (parte, místo hrobu, způsob pohřbu atd.) dělají starosti. Považují prostě nejen svou smrt, ale i svůj pohřeb za součást svého života - byť poslední, a staví se k ní zodpovědně. V tom mají být bráni vážně. Není službou lásky, když jim okolí tyto starosti rozmlouvá jako nepatřičné. Naopak, je dobré pomoci k praktickému řešení, dokud je nemocný při síle.

Pokud jde o pohřeb samotný, měl by být uspořádán co nejvíce podle přání zesnulého, pokud jsou známá a pokud je to možné.

Ostatní kapitoly z této knihy na tomto webu:

Autor: Aleš Opatrný

Témata: Nemoc pohřeb

Křesťanské letní kempy pro mládež 2026

Přihlášení

Správa mailinglistů

Bible na neděli

5. 7. 2026, 28. 6. 2026

Čtení z dnešního dne: Neděle . .

2 Král 4,8-11.14-16a; Žalm Žl 89,2-3.16-17.18-19; Řím 6,3-4.8-11
Mt 10,37-42

Ztratit život – komu by se chtělo? Ale kdo z lidí ho nakonec neztratí, když jsme všichni smrtelní? Ztratit život zbytečně nebo tak, že ho dokonale prohrajeme, to sotva může být pro někoho životním snem. Ale ztratit život tím způsobem, že ho nalezneme, to je cesta, která nekončí ve slepé uličce. Vypadá to jako útěcha pro temnou skutečnost smrti, kterou si nemůžeme na tomto světě ověřit. Jenže ztrácet život po troškách pro Ježíše, pro bližní, pro dobro druhých můžeme už teď a vlastně celý život. A tak můžeme v každé chvíli a po celý život zakoušet, že to, co v lásce dáme, nám Bůh podivuhodně proměněné vrátí. Potom bude snazší věřit, že to jednou udělá s celým naším životem.