Sekce: Knihovna

Aleš Opatrný

12. Svátostná péče o nemocného

z knihy Pastorační péče o nemocné , vydal(o): Pastorační středisko Praha

Probereme teď stručně svátostnou péči o nemocného v katolické církvi a potom v některých nekatolických církvích. Především zopakujme, že návštěva a péče duchovního v katolické církvi se nemá týkat jen a výlučně služby svátostné. Duchovní (biskup, kněz, jáhen) má i vůči nemocnému tři základní povinnosti: nepředstíranou blíženskou lásku, svědectví Kristu a službu slova, které vede k víře. Svátosti, jakkoliv jsou důležitou složkou pastýřské péče, nejsou složkou jedinou. Nicméně o nich teď stručně pojednáme, protože ten, kdo pečuje o nemocného, má vědět, jaká svátostná služba může být v daném případě pro nemocného potřebná, a měl by umět tuto službu nemocnému zprostředkovat.





a/ křest

Octne-li se v nebezpečí smrti někdo, kdo je teprve katechumenem nebo někdo, kdo katechumenem není, ale po křtu touží, může být neprodleně pokřtěn, vyznal-li svou víru v Krista a touhu žít s ním a chce-li, v případě uzdravení, doplnit to, co v jeho přípravě chybí. Jeho rozhodnutí ke křtu musí být ovšem zcela dobrovolné.

Není-li v tomto případě dosažitelný řádný udělovatel křtu (kněz, biskup nebo jáhen), může pokřtít kdokoliv, kdo od křtěného přijme jeho vyznání víry a poté mu leje vodu (jakoukoliv, ne jen posvěcenou, ale přírodní vodu) na hlavu či (v případě nutnosti) na jinou část těla se slovy: "Já tě křtím ve jménu Otce, i Syna i Ducha svatého". Je-li křtěno malé dítě, vyznání víry samozřejmě odpadá. Křest je v každém případě třeba ohlásit na místní faře.





b/ biřmování

Je-li křesťan pokřtěn a není-li biřmován, má být tato svátost, uvádějící do plnosti křesťanského života, podle možnosti udělena. V případě nebezpečí smrti ji uděluje bez dalšího kněz, nejen biskup.





c/ eucharistie

Touto svátostí se slouží nemocným nejčastěji. Méně často tak, že kněz slouží mši u lůžka (v pokoji) nemocného, častěji tak, že mu svátost donese. Eucharistii čili svaté přijímání ovšem nemusí donášet jen kněz či jáhen. O tom bude pojednáno v dalším odstavci. Tato svátost je určena všem, kdo jsou pokřtěni a setrvávají v katolické církvi a žijí smířeni s Bohem (jsou bez těžkého hříchu) a s lidmi (nežijí ve stavu aktivního nepřátelství, nezdráhají se nikomu odpustit), a jejich právní stav jim nebrání v přijímání svátostí (tedy jsou prosti církevních trestů, nežijí v církevně neplatném manželství, apod.).

Katolík má před přijetím eucharistie dodržet eucharistický půst. Ten je za normálních okolností hodinu před přijímáním, v nemoci pak jen čtvrt hodiny. Voda ani léky půst neruší.

Je také dobře vědět, že v případě, kdy nemocný nemůže přijmout ani menší část (úlomek) hostie, je možné mu podat svaté přijímání pod způsobou vína.





d/ svátost manželství

Vsituaci nemoci nepřichází v úvahu často, ale někdy přece ano. Nejen tak, že nemocný uzavře v nemocnici manželství, ale také tím způsobem, že v čase nemoci nemocný legalizuje (církevně, nebo občansky i církevně) svůj dosavadní (nemanželský) svazek.

Je třeba zjistit (rozhovorem s knězem nebo jáhnem), zda za daného právního stavu dotyčných lze platné manželství uzavřít. K samotnému uzavření manželství (po sepsání všech náležitostí a sehnání patřičných dokumentů) je třeba jen kněze a dvou svědků. Svědkové nemusí být pokřtění, ale musí být svéprávní. S dovolením biskupa lze manželství uzavřít i jinde, než v kostele.





e/ pomazání nemocných

Tato svátost je zatížena ještě stále mnoha nedorozuměními. Pro řadu lidí je prostě "posledním pomazáním", čili poslední akcí před smrtí. Je třeba se zásadně vyhnout tomuto označení a používat výrazy "pomazání nemocných" nebo "svátost pomazání nemocných". To ovšem nestačí. Jde o celé chápání této svátosti.

Kodex kanonického práva říká: "Pomazání nemocných, jímž církev doporučuje nebezpečně nemocné Pánu trpícímu a oslavenému, aby jim ulehčil a je uzdravil, se uděluje mazáním olejem a pronášením slov předepsaných v liturgických knihách. "(Kán 998).

Jejím udělovatelem je kněz nebo biskup (ne jáhen!).

Svátost se (po úvodních modlitbách) uděluje ve dvou krocích: nejprve kněz mlčky vkládá ruce na hlavu nemocného, potom ho maže olejem na dvou místech, zpravidla na hlavě a na rukou, a říká následující slova:

"Skrze toto svaté pomazání ať ti Pán pro své milosrdenství pomůže milostí Ducha svatého. Amen. Ať tě vysvobodí z hříchů, ať tě zachrání a posilní. Amen." Svátost pomazání nemocných má nemocný přijmout, když vážně onemocní nebo když jsou jeho síly stářím zřetelně oslabeny. Lze ji přijmout i vícekrát za život, pokud se nemocný totiž uzdravil a znovu onemocněl, nebo pokud se jeho stav zřetelně zhoršil. Je velmi důležité, aby se tato svátost chápala jako pomoc v nemoci (ve stáří), a ne jako bezprostřední příprava na smrt.

Bezprostřední přípravou na smrt, po stránce svátostné totiž, má být viatikum, čili svaté přijímání na cestu (do věčnosti). Je to přijímání Těla Kristova v blízkosti smrti, před kterým je možné, aby nemocný obnovil své křestní vyznání a po přijímání může kněz nemocnému udělit plnomocné odpustky pro okamžik smrti.





f/ svátost pokání

Dobré přijetí svátosti pokání je jednou z nejvýraznějších pomocí, které se může nemocnému dostat. Na druhé straně ovšem tato svátost, vzhledem ke svému velmi osobnímu charakteru, může být v určitých případech nemocnému nedostupná - není schopen ji vykonat. Proto je důležité vědět, že předpoklady k této svátosti - totiž důvěra v odpouštějícího Krista a lítost nad hříchy - mohou být vzbuzovány u všech, kdo v Krista věří, ať už budou schopni tuto svátost přijmout nebo ne. A bez důvěry a bez lítosti nad hříchy není cesta k odpuštění schůdná, i kdyby byl nemocný ochoten vyznávat své hříchy třeba mnohokrát. Naopak - lze vzbudit důvěru ke Kristu i lítost nad hříchy mnohdy i u člověka, který není schopen svátost pokání realizovat, a tak mu lze pomáhat na cestě ke spáse.

Ti, kdo se starají o nemocného, mohou cestu ke svátostnému smíření mnohdy dobře a dlouhodobě připravit. Mohou jim pomoct, zbavit se nepatřičných strachů. Staří lidé se často bojí, že si nevzpomenou na všechny hříchy, že se "neumějí zpovídat", nebo, že se bude farář zlobit... Je ale důležité, aby tato svátost byla nemocnému nabízena jako jedna z pomocí, nikoliv jako povinnost, které je třeba se podrobit. A je třeba počítat s tím, že s její nabídkou prostě u některých lidí neuspějeme.

Ostatní kapitoly z této knihy na tomto webu:

• 00-úvod ke knize Pastorační péče o nemocné
• 01. Co se rozumí pastorační péčí
• 02. Pohled na nemoc z hlediska víry
• 03. Pohled na smrt z hlediska víry
• 04. Pohled na nemoc z hlediska nemocného
• 05. Pohled na nevyléčitelnou nemoc, směřující ke smrti
• 06. Co potřebuje nemocný
• 07. Má naše péče nějaké meze?
• 08. Nemocný a jeho nejbližší příbuzní
• 09. Rozhovor jako základní prostředek pastorační péče
• 10. Cíl pastorační péče
• 11. Duchovenská péče
• 13. Svátostná služba laiků
• 14. I pohřeb patří k životu - mluvit o něm?