Sekce: Knihovna

Lev XIV. papež

12. V liturgii církev přijímá od Krista svůj vlastní život

z knihy Druhý vatikánský koncil - cyklus katechezí papeže Lva XIV. , vydal(o): Text nevyšel knižně

Dnes zahajujeme sérii katechezí o prvním dokumentu vyhlášeném II. vatikánským koncilem: konstituci o posvátné liturgii Sacrosanctum Concilium (SC).

Při práci na této konstituci koncilní otcové nechtěli pouze provést reformu obřadů, ale také uvádět církev do rozjímání a prohlubování živého pouta, které ji ustavuje a sjednocuje: do Kristova tajemství. Liturgie se dotýká samotného jádra tohoto tajemství. Je totiž zároveň prostorem, časem i kontextem, v němž církev přijímá od Krista svůj vlastní život. V liturgii se „uskutečňuje dílo našeho vykoupení“ (SC, 2), které z nás činí vyvolený rod, královské kněžstvo, svatý národ, lid, patřící Bohu jako vlastnictví (srov. 1Pt 2,9).

Jak ukázala trojí obnova – biblická, patristická a liturgická –, kterou církev prošla v průběhu 20. století, toto tajemství neodkazuje k jakési temné skutečnosti, nýbrž k Božímu spásnému plánu, který byl skrytý od věčnosti a zjevil se v Kristu, jak říká svatý Pavel (srov. Ef 3,3-6). Křesťanské tajemství je tedy toto: velikonoční událost – Kristovo utrpení, smrt, vzkříšení a oslavení - která se nám právě v liturgii svátostně zpřítomňuje, takže pokaždé, když se účastníme shromáždění „v jeho jménu“ (Mt 18,20), jsme do tohoto Tajemství ponořeni.

Kristus sám je vlastním počátkem tajemství církve, svatého Božího lidu, zrozeného z jeho boku probodnutého na kříži. V posvátné liturgii mocí svého Ducha stále působí. Posvěcuje a spojuje církev, svou nevěstu, se svou obětí Otci. Vykonává své naprosto jedinečné kněžství, On, který je přítomen v hlásaném Slově, ve svátostech, v kněžích, kteří je slaví, ve shromážděném společenství a v nejvyšší míře v eucharistii (srov. SC, 7). Takto podle svatého Augustina (srov. Serm., 277) církev při slavení eucharistie „přijímá Tělo Páně a stává se tím, co přijímá“: stává se Tělem Kristovým, „Božím příbytkem skrze Ducha“ (Ef  2,22). To je „dílo našeho vykoupení“, které nás přetváří k obrazu Kristovu a buduje nás ve společenství.

V posvátné liturgii se toto společenství uskutečňuje „prostřednictvím obřadů a modliteb“ (SC, 48). Církevní obřady vyjadřují víru církve – podle slavného rčení lex orandi, lex credendi – a zároveň utvářejí její identitu: hlásání Slova, slavení svátostí, gesta, ticho, prostor, to vše představuje a utváří lid shromážděný Otcem, Tělo Kristovo, chrám Ducha Svatého. Každá bohoslužba se tak stává skutečným zjevením církve v modlitbě, jak připomněl sv. Jan Pavel II. (Apoštolský list Vicesimus quintus annus, 9).

Jestliže je liturgie ve službě Kristova tajemství, je zřejmé, proč byla definována jako „vrchol, k němuž směřuje činnost církve, a zároveň zdroj, z něhož vyvěrá veškerá její síla“ (SC, 10). Je pravda, že činnost církve se neomezuje pouze na liturgii, avšak každá její činnost (kázání, služba chudým, doprovázení lidí a jejich aktivit) směřuje k tomuto „vrcholu“. Viděno z opačné perspektivy, liturgie podpírá věřící tím, že je stále znovu ponořuje do Pánovy Paschy, a proto jsou skrze hlásání Slova, slavení svátostí a společnou modlitbu posilováni, povzbuzováni a obnovováni ve své víře a ve svém poslání. Jinými slovy, účast věřících na liturgickém dění je zároveň „vnitřní“ i „vnější“.

To také znamená, že je povolána k tomu, aby se konkrétně rozvíjela v každodenním životě, v jeho celku, v etické a duchovní dynamice, tak aby se slavená liturgie promítala do života a vyžadovala věrný život, připravený uvádět do konkrétní reality to, co bylo prožito při bohoslužbě. Právě tak se náš život stává „obětí živou, svatou a Bohu milou“, v níž se uskutečňuje naše „duchovní bohoslužba“ (Řm 12,1).

Takto „liturgie denně přetvořuje ty, kdo jsou uvnitř církve, ve svatý chrám v Pánu“ (SC, 2), a utváří otevřené společenství vstřícné ke všem. Je totiž naplněna Duchem Svatým, uvádí nás do života Kristova, činí nás jeho Tělem a ve všech svých dimenzích představuje znamení jednoty celého lidského rodu v Kristu. Jak říkal papež František: „Svět to ještě neví, ale všichni byli pozváni na Beránkovu svatební hostinu (Zj 19,9)“ (Apoštolský list Desiderio desideravi, 5).

Drazí, nechme se vnitřně formovat obřady, symboly, gesty a především živou přítomností Krista v liturgii, o níž budeme mít příležitost hlouběji mluvit v nadcházejících katechezích.

Ostatní kapitoly z této knihy na tomto webu:

• Díky II. vatikánskému koncilu „se církev stává slovem, poselstvím a rozhovorem“
• Dei Verbum - dogmatická konstituce o Božím zjevení
• 2. Ježíš Kristus zjevuje Otce - Boží pravda se plně nezjevuje tam, kde se něco ubírá lidství
• 3. Jediné posvátné depositum. Vztah Písma a Tradice - Boží slovo není zkamenělé, roste a rozvíjí se v církvi
• 4. Písmo svaté: Boží Slovo ve slovech lidských - Číst Písmo pod vedením Ducha, který je inspiroval
• 5. Boží slovo v životě církve - Boží slovo odpovídá na naši žízeň po smyslu
• 6. Paradox tajemství církve – odhalená svátost jednoty s Bohem
• 7. Nikoli ideální, ale Kristova – církev vtělená v dějinách
• 8. Církev se nemůže mýlit ve víře
• 9. Věřící laici vnášejí do světa Kristova ducha
• 10. Evangelní rady nesvazují - jsou osvobozujícími dary Ducha
• 11. Církev je povolána mluvit jasným jazykem, odmítnout vše, co ničí život
• 13. Dobro církve kritériem liturgických změn
• 14. Zásadní význam obřadu, znamení a symbolu
• 15. Nechme se proměňovat tím, co slavíme