Sekce: Knihovna

Lev XIV. papež

14. Zásadní význam obřadu, znamení a symbolu

z knihy Druhý vatikánský koncil - cyklus katechezí papeže Lva XIV. , vydal(o): Text nevyšel knižně

Pokračujeme v katechezích na téma koncilní konstituce Sacrosanctum Concilium (SC). Chceme se dnes zamyslet nad některými základními prvky posvátné liturgie, totiž nad obřadem, znamením a symbolem.

II. vatikánský koncil vyšel z bohatého zdroje drahocenné práce liturgického hnutí a pomohl nám odhalit jednu pravdu, která byla velice živě přítomna v povědomí starověké církve a v učení církevních otců. Obřady křesťanské liturgie nejsou vnější obal svátostného tajemství, nahromadění náhodně zvolených obřadů, nýbrž prostředek, jímž nám církev umožňuje dotknout se samotného Božího obdarování. Právě proto nás Koncil zve, abychom pochopili tajemství víry (mysterium fidei), které se uskutečňuje v liturgii prostřednictvím obřadů a modliteb (srv. SC 48).

Obřad dává konkrétní podobu liturgickému dění a jeho prostřednictvím také našemu životu, když v nás vytváří duchovní citlivost, jež nás uschopňuje zakoušet Boží přítomnost prostřednictvím Ježíše Krista. K tomu samozřejmě může dojít jen tehdy, nezůstává-li vůči liturgii „stranou stojícími a němými diváky“ (srv. tamtéž), nýbrž zúčastníme-li se jí celým svým „já“ – s tělem, myslí i srdcem – v poslušnosti Pánovu přikázání. Takto nás posvátné obřady formují k naslouchání Božímu slovu, ke vzdávání díků a klanění, k bratrskému sdílení a ke společenství církve. Zjišťujeme, že jsme shromážděním mnoha tváří, spojeným jednou vírou.

Obřad nás zapojuje do dobře uspořádané posloupnosti gest a modliteb, která může kontrastovat s naší individuální tendencí ke spontaneitě. Jeho logika však není určena k tomu, aby svobodě nasadila uzdu schémat. Naopak – střízlivá slavnostnost jejich rytmu umožňuje obřadům, aby zabrzdily horečnatou aktivitu a omezily ji na to, co je podstatné. Tak odhalujeme další rozměr činnosti, která není vypočítaná na efekt a výkon, nýbrž která poskytuje novou zkušenost s časem a prostorem. V obřadech zakoušíme logiku zdarmadanosti, nacházíme příležitost zastavit se a obnovit srdce, zjišťujeme, že Boží milost nás předchází, učíme se žít rytmem přebývání Svatého Ducha.

Gramatika obřadů je utkána z vlastních liturgických znamení a symbolů. Jak potvrzuje Koncil, „tato znamení značí posvěcení člověka a způsobem každému z těchto znamení vlastním je uskutečňují“ (SC 7). Katechismus katolické církve hlouběji zdůrazňuje hodnotu těchto znamení a připomíná, že „jejich význam má své kořeny v díle stvoření a v lidské kultuře, upřesňuje se v událostech Staré smlouvy a plně se zjevuje v Kristově osobě a díle“ (KKC 1145). Příznačné je to u znamení vody: od počátku stvoření k potopě, od přechodu Rudým mořem k Jordánu až k vodě tryskající z Kristova boku, která se stává svátostným znamením ponoření do jeho smrti a zmrtvýchvstání.

„Znamení“ a „symbol“ jsou pojmy, které jsou často užívány jako synonyma. Ve skutečnosti je znamení symbolické tehdy, je-li s to odkazovat nejen na ideu, ale na komplexní systém významů a hodnot. Například jsme-li pokropeni svěcenou vodou, ožívá v nás povědomí daru, který jsme získali ve křtu, a naše přilnutí k novému životu v Kristu. Zadruhé, symboly mají bytostně praktický charakter, jsou především úkonem, jednáním: prostým a obecně známým, jako je pokleknutí nebo pozdravení pokoje, nebo závaznějším, jako je tomu u klíčových úkonů jednotlivých svátostí. Především však mají symboly jedinečný performativní a proměňující rozměr jak ve vztahu k hmotným prvkům, z nichž sestávají, tak vůči těm, kdo s nimi přicházejí do kontaktu; činí zjevným, dotýkají se srdce i mysli a dávají vzniknout autentickým vztahům v církvi.

V apoštolském listě Desiderio desideravi papež František citoval slova Romana Guardiniho a stanovil „první úkol liturgické formace: člověk se znovu musí stát způsobilým pro symboly“ (č. 44). Je třeba, abychom se nechali poučit liturgickými obřady, abychom decentně a bez svévole pečovali o krásu našeho slavení a věnovali se autentické mystagogii. Zkušenost živé a zbožně slavené liturgie ve spojení s přiléhavou mystagogickou katechezí je nejlepší cestou, jak ve všech vzbudit onu otevřenost vůči setkání s Bohem, které se v logice Vtělení může uskutečnit pouze tehdy, zapojí-li se celý člověk: duch, duše i tělo (srv. 1 Sol 5,23).

Ostatní kapitoly z této knihy na tomto webu:

• Díky II. vatikánskému koncilu „se církev stává slovem, poselstvím a rozhovorem“
• Dei Verbum - dogmatická konstituce o Božím zjevení
• 2. Ježíš Kristus zjevuje Otce - Boží pravda se plně nezjevuje tam, kde se něco ubírá lidství
• 3. Jediné posvátné depositum. Vztah Písma a Tradice - Boží slovo není zkamenělé, roste a rozvíjí se v církvi
• 4. Písmo svaté: Boží Slovo ve slovech lidských - Číst Písmo pod vedením Ducha, který je inspiroval
• 5. Boží slovo v životě církve - Boží slovo odpovídá na naši žízeň po smyslu
• 6. Paradox tajemství církve – odhalená svátost jednoty s Bohem
• 7. Nikoli ideální, ale Kristova – církev vtělená v dějinách
• 8. Církev se nemůže mýlit ve víře
• 9. Věřící laici vnášejí do světa Kristova ducha
• 10. Evangelní rady nesvazují - jsou osvobozujícími dary Ducha
• 11. Církev je povolána mluvit jasným jazykem, odmítnout vše, co ničí život
• 12. V liturgii církev přijímá od Krista svůj vlastní život
• 13. Dobro církve kritériem liturgických změn
• 15. Nechme se proměňovat tím, co slavíme
• 16. Modlitba je základním rozměrem naší lidskosti
• 17. Neděle je dnem Páně, který odhaluje smysl času
• 18. Duchovní zpěv přispívá ke sjednocení duší
• 19. Je prvořadou odpovědností pastýřů opatrovat a rozvíjet liturgii
• 20. Církev je povolána ukazovat v Kristu „klíč, střed a cíl celých lidských dějin“
• 21. Nezcizitelná důstojnost člověka
• 22. Všechno, co je proti životu, je ostudné
• 23. Sdílejme chléb poznání a vědění
• 24. Bez osobní svatosti nebudeme věrohodní