43. Ježíš vybízí ke smíření a odpuštění

z knihy Příprava na biřmování, nebo k novému zasvěcení / Cesta víry II. díl , vydal(o): Pastorační středisko Praha

MÁŠ SLOVO

Říkáme, že jsme křesťané a máme Boží odpuštění. Co to znamená pro tebe? Nový začátek? Být obnoven? Může se stát, že jsme se s někým rozkmotřili a je velmi těžké se opět smířit. Máš s tím zkušenost? Smířit se, dát se znova dohromady - myslíš, že je-li člověk křesťan, je k tomuto tlačen (ve vztahu k Bohu i k lidem)?

V CO VĚŘÍ KŘESŤANÉ

* Snažíme-li se žít jako Ježíš a v jeho Duchu, postupně zjišťujeme, jak málo jsme věrní, málo "podnikaví" a líní. Ve skutečnosti by nás to nemělo odradit, ale jen nám zabránit v přesvědčení, že jsme již u cíle. Někdy se stane chyba, uděláme chybný krok, v našem životě se projeví egoismus atd. Zkrátka, necítíme se slavně! Cítíme se být vinni (viz kartička č. 24). Někdy se hašteříme mezi sebou, nesnášíme se, děláme si navzájem bolest, křivdíme si. Ať se stane, co se stane, Bůh nám zůstává věrný! Má nás rád a záleží mu na nás. Volá nás, abychom se k němu vrátili a smířili se s ostatními. Křesťanům je k tomu nabídnuta jedna svátost, tj. znamení Boží věrné lásky. Je to svátost smíření - znovunalezení dobrého vztahu k Bohu i k ostatním. Svátost smíření (Bůh obnovuje naše srdce) se také nazývá svatá zpověď (odvážíme se s důvěrou vypovědět naši slabost), nebo svátost pokání (chceme změnit svůj život a Bůh nás k tomu vyzývá). Tato svátost má tedy více názvů, ale za všemi je skryta obnova křtu. Slaví se buď ve skupince nebo osobně (s knězem v určité období roku - např. před letnicemi), a nebo když to my sami potřebujeme.

Máš potřebu svátosti smíření i ty?

SVĚDECTVÍ VĚŘÍCÍCH

"Nemůžeme žádat od Boha, aby nás omlouval, jestliže sami nechceme 'vyměnit svou kůži'," (dívka, připravující se na křest).
"To, že nám ostatní vadí, nevychází z nich, zvenčí, ale z nás," (chlapec, který byl právě pokřtěn).

DNEŠNÍ PROBLÉMY

* Často máme potíže s pochopením slova "hřích" a co to znamená cítit se hříšníkem. Máme strach, že je to pesimistické, nebo že se jedná pouze o zakázané věci.

* Někdy máme (až příliš rychle) pocit, že už jsme u konce své cesty, a to bez velkých problémů. Je to tak, jako bychom Boha už více nepotřebovali, jako bychom jeli stále stejnou, již dosaženou rychlostí.

* Někdy naopak máme pocit, že jsme toho špatného udělali až příliš, že už je pro nás pozdě. Jako bychom byli sklíčeni fatalitou.

* Odpuštění není něco, co bychom si zasluhovali, ale dostáváme ho. Je to Boží láska. A tato láska je pouze dar. Znovu je zapotřebí vstoupit do této lásky a nechat se milovat.

* Někdy až příliš oddělujeme náš vztah k Bohu a naše vztahy k ostatním. Jako by láska mezi ním a námi neměla být prožívána mezi lidmi navzájem! Je tedy nutné smířit se s Bohem a mezi sebou - ze stejného srdce.

BIBLICKÉ TEXTY

* Ježíš odpouští - Ježíš odpouští ochrnutému jeho hříchy a uzdravuje ho (Mt 9, 1 - 8).
Odpuštění, uzdravení . . .

"Přinášíš-li tedy svůj dar na oltář a tam se rozpomeneš, že tvůj bratr má něco proti tobě, nech svůj dar před oltářem a jdi se nejprve smířit se svým bratrem; potom teprve přijď a přines svůj dar," (Mt 5, 23 - 24).

Všimni si, že není řečeno: "Máš-li ty něco proti svému bratrovi," ale . . .

* Po velikonocích řekl Ježíš svým učedníkům:
"Po těch slovech na ně dechl a řekl jim: 'Přijměte Ducha svatého. Komu odpustíte hříchy, tomu jsou odpuštěny, komu je neodpustíte, tomu odpuštěny nejsou,'" (J 20, 22 - 23).
Křesťané věří, že je možné vejít do Božího odpuštění.

ABYCHOM SE DOSTALI DÁL . . .

Když se snažíme odstranit to, co mezi námi "neklape", tak zde jsou dvě věci - usmíření mezi sebou navzájem a Boží odpuštění. Vždy musí být přítomny obě.

Získáme-li Boží odpuštění, nejsme tím voláni předávat je i ostatním? Je to možné?

Jak bys ve svém sešitu ilustroval, dokreslil, co pro tebe znamená usmíření a odpuštění?

***

Další texty k tématu naleznete zde, v hesle Zpověď.

Další texty k tématu naleznete zde, v hesle Odpuštění.

Další texty k tématu naleznete zde, v hesle Smíření.

Čtení z dnešního dne: Neděle . .

Iz 25,6-10a; Žalm Žl 23,1-3a.3b-4.5-6; Flp 4,12-14.19-20
Mt 22,1-14

Pozvání na svatbu je pozvání k radosti, k oslavě, ke společenství s těmi, kdo mají ženicha a nevěstu rádi. Tak zve Bůh člověka do svého společenství a toto pozvání přišel Ježíš na zemi velmi srozumitelným způsobem tlumočit. Přesto všichni nepochopili a zahleděni do svých představ nevnímali, že tento chudý tesař zve k neuvěřitelně bohaté hostině. Ale Bůh se nedá odradit. Pozve tedy další, takové, s nimiž se nepočítalo. Ale i oni mají před sebou velký úkol: pochopit, že nebyli pozváni jen k zaplnění míst, ale jako skuteční hosté na skutečnou svatební hostinu – to je vyjádřeno podobenstvím o svatebním rouchu. Pozvání na hostinu, k úzkému společenství s Bohem, které znamená záchranu, trvá. I od nás se čeká, že pochopíme to podstatné. Naše projevy zbožnosti přece nemohou být jen zaplněním času nebo jakýmsi přikrášlením života. Jsme pozváni na hostinu, kterou si sami nemůžeme připravit a na kterou se nemůžeme dostat bez pozvání hostitele. Ten je velkorysý – ale také pravdivý.