16. Modlitba je základním rozměrem naší lidskosti

III. Konstituce Sacrosanctum Concilium - Liturgická modlitba

z knihy Druhý vatikánský koncil - cyklus katechezí papeže Lva XIV. , vydal(o): Text nevyšel knižně

V této katechezi se vrátíme k zamyšlením nad koncilní konstitucí o liturgii Sacrosanctum concilium (SC). Dnes se zaměříme na církevní rozměr liturgické modlitby.

Jak nám připomíná apoštol Pavel, je to Duch Svatý, kdo nás učí modlit se. Ode dne Letnic přebývá Duch v církvi a inspiruje veškerou její činnost, především pak modlitbu. Život prvního společenství, zrozeného v Jeruzalémě po Ježíšově smrti a zmrtvýchvstání, je život v Duchu, kterého daroval zmrtvýchvstalý Pán. Jak říká Koncil, „od té doby se církev nikdy nepřestala shromažďovat ke slavení velikonočního tajemství. Přitom předčítala, »co se ve všech částech Písma vztahuje na Krista« (Lk 24,27), slavila eucharistii, v níž se představuje jeho vítězství a triumf nad smrtí, a zároveň vzdávala díky »Bohu za jeho nevýslovný dar« (2 Kor 9,15) v Kristu Ježíši »ke chvále jeho slávy« (Ef 1,12), v síle Ducha Svatého.“ (SC 6)

V naší době, v kontextu převládající mentality zaměřené na výkon a konzum se modlitba může jevit jako cosi zbytečného a směšného. Ve světě, kde se věda a technika tváří, jako by mohly poskytnout veškeré odpovědi, může modlitba vypadat jako nějaký druh úniku. Dokonce i v nemálo křesťanských rodinách se už nepředává zkušenost modlitby a mnozí lidé jsou vystaveni riziku, že ji budou pokládat za jednu z mnoha psychologických technik zaměřených na osobní blaho. Modlitba si však zaslouží, aby byla znovu objevena ve své pravdivosti coby základní rozměr naší lidskosti.

Konstituce Sacrosanctum concilium vzala tento požadavek vážně. Tím byl velice potěšen papež sv. Pavel VI., který při promulgaci tohoto prvního dokumentu, jejž II. vatikánský koncil schválil, prohlásil: „Bůh na prvním místě; modlitba coby naše první povinnost; liturgie jakožto první zdroj božského života, který nám byl dán, první škola našeho duchovního života.“ (promluva ve Svatopetrské bazilice, 4. prosince 1963)

V této konstituci se výraz „modlitba“ ve skutečnosti vztahuje k veškeré liturgii. Tento pohled je rozhodující, neboť nasměroval liturgickou reformu a dal jí jako nosnou osu aktivní účast věřících. Liturgie se představuje především jako místo setkání, místo iniciativy Boha, který se stává blízkým člověku ve svém Synu, „ve Slově, které se stalo tělem, v pomazaném Duchem Svatým“ (SC 5), Boha, kterému můžeme odpovídat „skrze Krista, s Kristem a v Kristu, v jednotě Ducha Svatého“, což znamená vzdávat díky „v modlitbě, kterou Kristus spolu se svým Tělem přednáší Otci“ (SC 84).

Proto také velmi intenzivně toužil sv. Pavel VI., aby liturgie hodin, tj. každodenní veřejná modlitba církve, neoddělitelná od eucharistie, skrznaskrz pronikala, oživovala, vedla a byla vyjádřením veškeré křesťanské modlitby a aby účinně živila duchovní život Božího lidu (srv. apoštolská konstituce Laudis canticum).

Aby se tato touha naplnila, je nutné, aby byla liturgie hodin stále více přijímána a prožívána v běžném životě všech pokřtěných a společenství. Je tolik lidí, kteří se chtějí naučit modlit, především katechumeni – a právě jim může liturgie hodin nabídnout cestu a školu křesťanské modlitby.

Každého týdne a každého dne se eucharistie a liturgie hodin stávají dechem života církve, který umožňuje kolovat Duchu Svatému v jeho těle. V této modlitbě Kristus „shromažďuje kolem sebe celé lidské společenství, aby spolu s ním zpívalo tento božský zpěv chvály“ (SC 83); takto jsme den za dnem stále více sjednocováni s velikonočním tajemstvím a připodobňováni Jemu.

Jak učí sv. Augustin: „Když mluvíme s Bohem v modlitbě, nesmíme od něho oddělovat Syna; a když se modlí Synovo tělo, ať od sebe neodděluje svou vlastní hlavu; ať je to tedy jeden a týž spasitel svého těla, náš Pán Ježíš Kristus, Boží Syn, který se modlí za nás, který se modlí v nás a ke kterému se modlíme my. Modlí se za nás jako náš kněz; modlí se v nás jako naše hlava; modlíme se k němu jako ke svému Bohu. Poznáváme tedy svůj hlas v něm a jeho hlas v nás.“ (Výklad k 85. žalmu; PL 37,1081)

Ve spojení s eucharistií, jejíž světlo nese dál, posvěcuje liturgie hodin čas našeho každodenního života: ráno začínáme den s vírou a vděčností; v poledne žádáme o sílu věrnosti uprostřed námahy a únavy; večer, když skončíme s prací, doprovázejí nešpory chvíli západu slunce; v noci se ukládáme ke spánku a svěřujeme se Božímu pokoji. Každá liturgická hodina je skutkem naděje: během našeho pozemského putování bdíme a s celou církví očekáváme slavný návrat našeho Pána.