Sekce: Knihovna

Lev XIV. papež

15. Nechme se proměňovat tím, co slavíme

z knihy Druhý vatikánský koncil - cyklus katechezí papeže Lva XIV. , vydal(o): Text nevyšel knižně

Když chce sv. Augustin vysvětlit nově pokřtěným tajemství Kristova těla, vychází z textu sv. Pavla, který jsme vyslechli: „Vy jste tělo Kristovo, a každý z vás je vlastním způsobem jedním z jeho údů.“ (1 Kor 12,27) A dodává: „Toto je vaše tajemství, které jste přijali. Na to, co jste, odpovídáte: amen; a vaše odpověď je jako váš podpis. Říká se vám: tělo Kristovo, a vy odpovídáte: amen. Buďte tedy údy Kristova těla, aby vaše amen bylo pravdivé. […] Buďte tím, co vidíte, abyste obdrželi to, čím jste.“ (Kázání 272, PL 38,1247)

Liturgická konstituce připomněla Ježíšovu Poslední večeři a přímo pokračuje slovy o eucharistii s těmito augustinovskými důrazy. Mít účast u Pánova stolu pro křesťany totiž znamená „poučit se Božím slovem, posilnit se hostinou těla Páně a vzdávat díky Bohu“ (srov. SC 48) Právě tehdy, když ho přijímáme v jeho slově a v eucharistii, se stáváme tím, co přijímáme. Stáváme se tělem, jehož hlavou je Kristus zmrtvýchvstalý, který sedí po Otcově pravici (srov. Kol 1,18) a který nám připravuje místo v nebi (srv. Jan 14,3) – eucharistie je tedy svátostným znamením Království, které přichází. Je to chléb na cestu, která nás vede k nebeskému Otci, až do onoho blaženého dne, kdy „Bůh bude všechno ve všem“ (1 Kor 15,28).

Liturgické shromáždění přináší Oběť „nejen rukama kněze, ale i spolu s ním“ (SC 48). Z tohoto úhlu pohledu je eucharistie určitou formou duchovní oběti křesťanů (srov. Žid 13,16; Řm 12,1), nakolik je cestou jednoty s Bohem i jednoty vzájemné. Tím, že se jí účastní, učí se „obětovat sami sebe a prostřednictvím Krista den ze dne dorůstat k dokonalejší jednotě s Bohem i mezi sebou“ (ibid.). Tím, že nás vtěluje do Krista, nás eucharistie učí přijímat životní styl samotného Pána Ježíše, zpečetěný jeho darem sebe sama. Tento zdarma daný dar nám tak umožňuje vstoupit do dynamiky jednoty, která poskytuje účinný protijed na kvas rozdělení, ohrožující náš svět, naše komunity, naše rodiny, naše srdce (srv. SC 47).

Drazí, když se účastníme eucharistie, jsme zváni, abychom naslouchali Božímu slovu a živili se u Pánova stolu, na němž se On sám obětuje Otci. Tyto dvě části mše, bohoslužba slova a bohoslužba eucharistická, „souvisí spolu tak těsně, že tvoří jeden bohoslužebný úkon“ (SC 56).

Co se tedy týče Slova, je nezbytné připomenout si, že nejde jen o to, abychom získali intelektuální poznatek o Písmu, nýbrž abychom obdrželi Slovo „plné života a síly“ (Žid 4,12), jímž se Bůh obrací ke všem a zároveň ke každému jednotlivě, Slovo, které nás živí a sytí spolu s eucharistickým chlebem a dává nám přejít ze zkaženosti hříchu k novému životu v Kristu. „Eucharistie nás činí otevřenými vůči porozumění Svatému písmu, tak jako zase Svaté písmo objasňuje a vysvětluje eucharistické tajemství.“ (Benedikt XVI., postsynodální exhortace Verbum Domini 55)

II. vatikánský koncil nás žádá, abychom „šíře otevřeli přístup k pokladům Bible, aby se tak věřícím poskytl bohatěji prostřený stůl Božího slova“ (srov. SC 51). Liturgická reforma přetvořila tento požadavek v onen poklad, jímž je Lekcionář, tj. kniha obsahující všechna biblická čtení pro liturgická slavení. Tento široký rozsah se napájí z nejčistšího zdroje živé tradice, která spojuje „věrnost tradici“ s „otevřeností vůči oprávněnému pokroku“ (SC 23).

Začátek 2. kapitoly liturgické konstituce je protkán odkazy na mohutný proud tradice, který vede od církevních otců až k nám. Budu z něj citovat: „Náš Spasitel při poslední večeři, tu noc, kdy byl zrazen, ustanovil eucharistickou oběť svého těla a své krve, aby pro všechny časy, dokud nepřijde, zachoval v trvání oběť kříže a aby tak své milované snoubence církvi zanechal památku na svou smrt a na své vzkříšení: svátost milostivé lásky, znamení jednoty, pouto bratrské lásky, velikonoční hostinu, v níž je požíván Kristus, duše se naplňuje milostí a dává se nám záruka budoucí slávy.“ (SC 47)

Drazí bratři a sestry, čerpejme s důvěrou z tohoto zdroje božského života a nechávejme se proměňovat tajemstvím, které slavíme.

Ostatní kapitoly z této knihy na tomto webu:

• Díky II. vatikánskému koncilu „se církev stává slovem, poselstvím a rozhovorem“
• Dei Verbum - dogmatická konstituce o Božím zjevení
• 2. Ježíš Kristus zjevuje Otce - Boží pravda se plně nezjevuje tam, kde se něco ubírá lidství
• 3. Jediné posvátné depositum. Vztah Písma a Tradice - Boží slovo není zkamenělé, roste a rozvíjí se v církvi
• 4. Písmo svaté: Boží Slovo ve slovech lidských - Číst Písmo pod vedením Ducha, který je inspiroval
• 5. Boží slovo v životě církve - Boží slovo odpovídá na naši žízeň po smyslu
• 6. Paradox tajemství církve – odhalená svátost jednoty s Bohem
• 7. Nikoli ideální, ale Kristova – církev vtělená v dějinách
• 8. Církev se nemůže mýlit ve víře
• 9. Věřící laici vnášejí do světa Kristova ducha
• 10. Evangelní rady nesvazují - jsou osvobozujícími dary Ducha
• 11. Církev je povolána mluvit jasným jazykem, odmítnout vše, co ničí život
• 12. V liturgii církev přijímá od Krista svůj vlastní život
• 13. Dobro církve kritériem liturgických změn
• 14. Zásadní význam obřadu, znamení a symbolu
• 16. Modlitba je základním rozměrem naší lidskosti
• 17. Neděle je dnem Páně, který odhaluje smysl času
• 18. Duchovní zpěv přispívá ke sjednocení duší
• 19. Je prvořadou odpovědností pastýřů opatrovat a rozvíjet liturgii
• 20. Církev je povolána ukazovat v Kristu „klíč, střed a cíl celých lidských dějin“
• 21. Nezcizitelná důstojnost člověka
• 22. Všechno, co je proti životu, je ostudné
• 23. Sdílejme chléb poznání a vědění