17. Neděle je dnem Páně, který odhaluje smysl času

III. Konstituce Sacrosanctum Concilium - Liturgický rok

z knihy Druhý vatikánský koncil - cyklus katechezí papeže Lva XIV. , vydal(o): Text nevyšel knižně

Pátá kapitola koncilní konstituce Sacrosanctum Concilium (SC) je věnována liturgickému roku, tématu, jímž se dnes chceme zabývat, abychom vysvětlili jeho význam v životě každého věřícího.

Nejprve je třeba připomenout, že tento způsob označení cyklu křesťanských svátků jako „liturgický rok“ se v církevním jazyce rozšířil díky dílu Božího služebníka opata Prospera Guérangera (1805–1875).

V encyklice Mediator Dei papež Pius XII. uvádí, že nejde o „chladné a netečné znázornění událostí, které patří do minulosti, ani o pouhé […] připomenutí skutečností z dávných dob. Liturgický rok je spíše sám Kristus, který stále žije ve své Církvi a pokračuje v cestě nekonečného milosrdenství, kterou započal […] v tom smrtelném životě […], s cílem přivést lidské duše do spojení s jeho tajemstvími a přimět je, aby pro ně žily; tajemství, která jsou věčně přítomná a působící“ (III Divinum Officium et Annus Liturgicus, II Cyclus Mysteriorum). Liturgický rok je tedy třeba chápat jako neustálé oživování díla spásy, které Kristus uskutečňuje v dějinách. Procházením tohoto časového cyklu zůstává Církev v kontaktu s Pánovým vykupitelským působením, takže všichni věřící jsou naplňováni jeho milostí (srov. SC, 102c). Setkání s Ježíšem, který za nás zemřel a vstal z mrtvých, je cílem, o který Církev neustále usiluje, přičemž do středu každého okamžiku klade oslavu velikonočních událostí.

Proto koncilní otcové považují právě neděli, „prvotní sváteční den“, za „základ a jádro liturgického roku“ (srov. SC, 106). V různých moderních jazycích její název dosvědčuje, že se jedná o „dies Domini“, „den Páně“. I v těch jazycích, v nichž převládl odkaz na „den slunce“ (Sunday, Sonntag), lze tušit spojitost s Kristem: On je totiž pravé „slunce spravedlnosti“, které osvěcuje každého člověka!

Svatý Jan Pavel II. v apoštolském listu Dies Domini (31. května 1998) učí, že neděle je dnem Páně, dnem Církve, dnem člověka a konečně „dnem všech dnů“: „Jelikož je neděle Paschou týdne, v níž se připomíná a zviditelňuje den, kdy Kristus vstal z mrtvých, je také dnem, který odhaluje smysl času. […] Vycházející ze Vzkříšení protíná lidské časy, měsíce, roky, staletí jako směrová šipka, která jimi prochází a nasměrovává je k cíli, jímž je druhý příchod Krista. Neděle předznamenává den poslední, den Parusie“ (č. 75), kdy všichni vstaneme z mrtvých.

K posvěcení neděle je nezbytné slavit eucharistii. Naslouchání Slovu a účast na Kristově Těle s sebou podle otců koncilu přinášejí convenire in unum (srov. SC, 106), tedy slavnostní shromáždění věřících. V tomto shromáždění křesťanská komunita zviditelňuje své společenství s Pánem a vydává svědectví o své příslušnosti ke Kristu a své věrnosti Církvi. Toto shromáždění nelze nahradit pouze virtuální přítomností, ani se nesmí omezovat na pouhé pasivní setkání. Liturgické shromáždění se totiž uskutečňuje v aktivní účasti bratří a sester, kteří jsou svoláni, aby „vzdali díky Bohu, který je znovu zrodil ‚skrze vzkříšení Krista z mrtvých k živé naději‘ (1Pt 1,3)“ (tamtéž).

V této souvislosti vyzývám všechny, aby se snažili zajistit co nejlepší podmínky, aby se svaté mše mohli účastnit i ti, kteří v neděli nemají možnost zanechat práci.

Drazí, liturgický rok, rytmizovaný nedělemi, má zajímavou historii, v níž se prolíná víra a zbožnost Církve. Již od 2. století po Kr. se totiž k oslavě týdenních Velikonoc přidala oslava Velikonoc ročních, „největšího svátku“ (SC, 102), rozprostírajícího se na „nejradostnější období“ padesáti dnů, vrcholícího Letnicemi a připravovaného postním obdobím s jeho pokáními (srov. SC, 109). Rozvoj vánočního cyklu, k němuž došlo později podle vzoru velikonočního cyklu, umožnil znovu prožívat tajemství vtělení Božího Slova, jeho narození a jeho zjevení světu. Církev poté do jednotlivých období zařadila úctu k blahoslavené Panně Marii, „nerozlučně spojené se spásným dílem svého Syna“ (SC, 103), a „památku mučedníků a ostatních svatých, kteří […] v nebi zpívají Bohu dokonalou chválu a přimlouvají se za nás“ (SC, 104).

Liturgický rok tak v sakramentální podobě znovu předkládá pedagogiku dějin spásy a vede věřící od očekávání Mesiáše k plnosti velikonočního tajemství a k očekávání budoucí slávy. V něm Církev slaví spasitelnou aktuálnost Kristova tajemství a umožňuje věřícím, aby se na něm stále hlouběji podíleli. Proto je liturgický rok inspirujícím principem a základním rámcem každé pastorační činnosti.

Ostatní kapitoly z této knihy na tomto webu:

Se svolením převzato z webu České sekce Vatican News.
Redakčně upraveno.

Autor: Lev XIV. papež

Témata: Církev Koncil - II. vatikánský sněm Lev XIV. - papež liturgický rok naslouchání Spása Společenství Velikonoce

Čtení z dnešního dne: Neděle . .

Iz 45,1.4-6; Žalm Žl 96,1+3.4-5.7-8.9-10a+c; 1 Sol 1,1-5b
Mt 22,15-21

Může křesťan dělit svou věrnost mezi císaře a Boha, mezi pozemskou a Boží autoritu? Tak postavili otázku Ježíšovi protivníci a čekali, že Ježíše nachytají buď jako nevěrného věřícího, který není zcela věrný Bohu, nebo jako nevěrného občana, který není věrný císaři. Odpověď ale žádné dělení nezdůvodňuje, i když by to tak mohlo na první pohled vypadat. Každý věřící Izraelita (a právě takoví se Ježíše ptali) věděl, že Bohu náleží všechno: svět, císař, denár – ale hlavně člověk sám. Člověk, který v sobě nese obraz Boží, má Bohu patřit cele. Potom si může dovolit respektovat císaře, platit peníz daně, žít v tomto světě bez obav, že všechno pokazí. Ale patřit plně a cele z hloubi svého nitra Bohu, není nic snadného. Bůh nás v tom však nenechává samotné, když vkládá do našeho nitra Ducha, který sám volá: „Abba, Otče“!