Sekce: Knihovna

Lev XIV. papež

21. Nezcizitelná důstojnost člověka

z knihy Druhý vatikánský koncil - cyklus katechezí papeže Lva XIV. , vydal(o): Text nevyšel knižně

Koncilní konstituce Gaudium et spes (GS) se v první kapitole věnuje důstojnosti lidské osoby a zdůrazňuje, že právě tato důstojnost je základem a podmínkou oněch „hodnot, které se dnes nejvíce cení“, které však nesmějí ztratit své „napojení na svůj božský zdroj“, mají-li se vyhnout deformaci v důsledku „pokaženosti lidského srdce“ (GS 11).

Cesta, která vedla ke zviditelnění základních rysů důstojnosti lidské osoby a jejích práv, nepochybně představuje jednu z nejvýznamnějších stránek lidských dějin. Dosud jsme však nedospěli na konec této cesty a je třeba čelit starým i novým překážkám, které brání jejímu plnému uskutečnění.

Církev zde otevřeně nabízí svůj příspěvek a připomíná, že lidská důstojnost vyplývá ze samotného bytí lidské osoby. Měl jsem nedávno možnost to zdůraznit i ve své encyklice Magnifica humanitas (MH): „Každý člověk je Bohem zamýšlen a chtěn a jako takový má vstoupit do příběhu společenství s Ním, s druhými lidmi a se stvořením. Jeho důstojnost nezávisí na schopnostech, které má, na bohatství nebo na postavení, které zastává, na správných či špatných rozhodnutích, která učiní; je to dar, který člověka předchází a převyšuje, svěřený Bohem jako výraz jeho lásky, která se nikdy neumenší.“ (MH 50) Nekonečná důstojnost lidské bytosti je tedy zakořeněna v její identitě: člověk byl stvořen „k Božímu obrazu“ a „dostal schopnost poznávat a milovat svého Stvořitele a byl od něho ustanoven pánem nad veškerým pozemským tvorstvem, aby mu vládl a užíval ho k Boží slávě“ (GS 12).

Ve světle víry můžeme pochopit nejhlubší základ důstojnosti lidské osoby, protože Syn „zjevením tajemství Otce a jeho lásky plně odhaluje člověka jemu samému a dává mu poznat vznešenost jeho povolání“ (GS 22).

Když mluvíme o člověku, mluvíme vždycky o vztahu, společenství, spoluúčasti ve vztahu k Bohu i druhému člověku, to znamená synovský vztah k Bohu Otci a bratrský vztah ke Kristu a ke všem lidem. To vylučuje uzavření se do sebe ve své soběstačnosti. Být člověkem znamená chápat sebe sama jako dar, který je třeba sdílet, znamená to růst a dozrávat v přijímání druhých, ve vzájemnosti, ve službě.

Tato důstojnost je svěřena každému člověku a jeho osobní zodpovědnosti; zároveň vyžaduje také solidaritu a vzájemnou péči, má-li být překonán bezpočet klamů a manipulací, které dosud narušují její vnímání a překážejí jejímu uskutečnění. V důsledku rozhodnutí proti důstojnosti lidské osoby napříč dějinami totiž i dnes „je člověk sám v sobě rozdělen“ a „celý lidský život, individuální i kolektivní, se jeví jako dramatický zápas mezi dobrem a zlem, mezi světlem a tmou“. Tuto situaci křehkosti a omezení však může uzdravit naděje, protože „sám Pán přišel, aby člověka osvobodil a posílil tím, že ho vnitřně obnovil a vyhnal »knížete tohoto světa« (srov. Jan 12,31), který ho držel v otroctví hříchu“. (GS 13)

Konstituce Gaudium et spes také potvrzuje, že lidská důstojnost se týká člověka v jeho celistvosti, proto je třeba odmítnout dualistické pohledy: lidská bytost je „jednotou duše a těla“. Redukce těla na „předmět“, s nímž lze libovolně nakládat, je vždy popřením důstojnosti člověka: „člověk proto nesmí pohrdat tělesným životem“ a je nezbytné „považovat své tělo za dobré a hodné úcty, poněvadž bylo stvořeno Bohem a posledního dne má být vzkříšeno“, s ostražitostí, která tělu nedovolí „přisluhovat nezřízeným náklonnostem jeho srdce“ v důsledku toho, že jsme všichni raněni hříchem.

A konečně Gaudium et spes také uvádí trojí nejvýraznější vyjádření důstojnosti lidské osoby: jsou to inteligence, která činí z lidské bytosti neúnavného hledače pravdy (GS 15); svědomí, jehož prostřednictvím dává člověk jednotu a smysl vlastnímu životu (GS 16); svoboda, která člověku umožňuje být zodpovědným protagonistou vlastních rozhodnutí (GS 17). Tyto tři rozměry jsou mezi sebou vzájemně úzce propojeny: právě ve svědomí poznáváme pravdu jako takovou a svoboda ji může zakoušet jako svůj základ a potenciál. Duch Svatý, který dává život v Kristu, nás osvobozuje a neustále nás ujišťuje o naší důstojnosti Božích synů a dcer, vymaňuje nás z pout strachu a vede nás ke konečnému cíli, totiž k životu v plnosti mimo dosah smrti, který nám Kristus slíbil: jedině v Něm nachází tajemství člověka pravé světlo, jen od Něho přijímáme světlo v tajemství bolesti a smrti a s ním spějeme vstříc zmrtvýchvstání.

Drazí bratři a sestry, jako bytosti stvořené k Božímu obrazu skrze Krista a s výhledem na Něj jsme přijali jedinečnou a nezničitelnou důstojnost. Přijměme za svůj úkol vždy ji podporovat a bránit ve světle a v síle evangelia.

Ostatní kapitoly z této knihy na tomto webu:

• Díky II. vatikánskému koncilu „se církev stává slovem, poselstvím a rozhovorem“
• Dei Verbum - dogmatická konstituce o Božím zjevení
• 2. Ježíš Kristus zjevuje Otce - Boží pravda se plně nezjevuje tam, kde se něco ubírá lidství
• 3. Jediné posvátné depositum. Vztah Písma a Tradice - Boží slovo není zkamenělé, roste a rozvíjí se v církvi
• 4. Písmo svaté: Boží Slovo ve slovech lidských - Číst Písmo pod vedením Ducha, který je inspiroval
• 5. Boží slovo v životě církve - Boží slovo odpovídá na naši žízeň po smyslu
• 6. Paradox tajemství církve – odhalená svátost jednoty s Bohem
• 7. Nikoli ideální, ale Kristova – církev vtělená v dějinách
• 8. Církev se nemůže mýlit ve víře
• 9. Věřící laici vnášejí do světa Kristova ducha
• 10. Evangelní rady nesvazují - jsou osvobozujícími dary Ducha
• 11. Církev je povolána mluvit jasným jazykem, odmítnout vše, co ničí život
• 12. V liturgii církev přijímá od Krista svůj vlastní život
• 13. Dobro církve kritériem liturgických změn
• 14. Zásadní význam obřadu, znamení a symbolu
• 15. Nechme se proměňovat tím, co slavíme
• 16. Modlitba je základním rozměrem naší lidskosti
• 17. Neděle je dnem Páně, který odhaluje smysl času
• 18. Duchovní zpěv přispívá ke sjednocení duší
• 19. Je prvořadou odpovědností pastýřů opatrovat a rozvíjet liturgii
• 20. Církev je povolána ukazovat v Kristu „klíč, střed a cíl celých lidských dějin“
• 22. Všechno, co je proti životu, je ostudné
• 23. Sdílejme chléb poznání a vědění
• 24. Bez osobní svatosti nebudeme věrohodní