22. Všechno, co je proti životu, je ostudné

IV. pastorální konstituce Gaudium et spes (GS, 23-32) - Lidské společenství

z knihy Druhý vatikánský koncil - cyklus katechezí papeže Lva XIV. , vydal(o): Text nevyšel knižně

Konstituce Gaudium et spes (GS), jejíž druhá kapitola je věnována „lidskému společenství“, vybízí, abychom „růst vzájemných vztahů mezi lidmi“ považovali za „jeden z hlavních rysů dnešního světa“ (č. 23). To si však žádá hledat naplnění „hlouběji ve společenství lidí“, pro něž je nezbytná „vzájemná úcta k jejich plné duchovní důstojnosti“ (tamtéž).

Naléhavost těchto úvah v dnešní době ještě vzrostla. Na jedné straně technologický rozvoj, rozšíření hromadných sdělovacích prostředků a sociálních médií i stále rostoucí využívání umělé inteligence otevírá nové možnosti a odstraňuje bariéry i vzdálenosti; na druhé straně je tu tendence ke vztahům stále méně osobním, více virtuálním, a hrozí nám, že si zvykneme přenechávat algoritmům rozhodnutí, která náleží pouze lidskému svědomí. Úsilí o to, aby sociální vztahy měly skutečnou hloubku a osobní rozměr, je v tomto ohledu příspěvkem, který chce křesťanská komunita nabízet.

Koncil vyzývá, abychom čerpali kritéria a sílu z Božího stvořitelského plánu, který chtěl, aby „všichni lidé vytvořili jednu rodinu a chovali se k sobě bratrsky“; proto je „láska k Bohu a k bližnímu první a největší přikázáním“, které v Kristu našlo své plné zjevení a své úplné naplnění (srov. GS, 24).

Zdokonalování lidské osoby a rozvoj společnosti je třeba považovat za vzájemně úzce provázané, chápeme-li je protikladně či odděleně, bude to jejich zmaření. Dějiny, včetně nedávných, tuto pravdu jasně potvrzují, a proto je třeba neúnavně opakovat spolu s otci II. vatikánského koncilu, že „lidská osoba je a musí být počátkem, nositelem i cílem všech společenských institucí, neboť má přirozenou potřebu žít společensky“ (GS, 25).

V této perspektivě Gaudium et spes zdůrazňuje, že rozmanitost lidí a národů ve světě nesmí být vnímána jako nebezpečí či hrozba, ale jako potenciál k obohacení a růstu. Opačný přístup, který někdy degraduje v násilí, je plodem moci hříchu, toho, jak hřích ovlivňuje myšlení i jednání na všech úrovních a způsobuje zkázu a smrt. Je třeba se stále více otevírat logice vzájemnosti, sdílení a péče, jak tomu je i mezi jednotlivými údy lidského těla (srov. 1 Kor 12,21–25).

Pastorální konstituce k tomu nabízí také stručnou definici „společného dobra“ a připomíná, že spočívá v „souhrnu podmínek společenského života, které jak skupinám, tak jednotlivým členům dovolují úplnější a snazší dosažení vlastní dokonalosti“ (GS, 26). Dokument zároveň konstatuje vzájemnou závislost mezi národy a uvádí, že „jakákoli skupina musí mít na zřeteli potřeby a oprávněné nároky jiných skupin, ale i obecné dobro celé lidské rodiny“ (GS, 26).

Na základě tohoto postoje, koncilní otcové poté poukazují na některé „naléhavější praktické důsledky“ (GS, 27). Na prvním místě jde o úctu k lidské osobě. Gaudium et spes říká: „Všechno, co je přímo proti životu, jako vraždy všeho druhu, genocidy, potraty, euthanasie i dobrovolná sebevražda; cokoli porušuje nedotknutelnost lidské osoby, jako mrzačení, tělesné nebo duševní mučení, pokusy o psychické násilí; co uráží lidskou důstojnost, jako nelidské životní podmínky, svévolné věznění, deportace, otroctví, prostituce, obchod se ženami a s mladistvými; a také hanebné podmínky práce, když je s dělníky zacházeno jako s pouhými výrobními prostředky, a ne jako se svobodnými a odpovědnými osobami: všechny tyto věci a jim podobné jsou opravdu ostudné“ (tamtéž).

Druhým důsledkem je úcta a láska i k protivníkům nebo k těm, kdo mají jiný způsob myšlení a jednání než my sami (srov. GS, 28).

Za třetí: základní rovnost všech lidí, která vyžaduje sociální spravedlnost. Dokument uvádí: „je třeba překonat a odstranit jakýkoli druh sociální nebo kulturní diskriminace v základních právech člověka z důvodů pohlaví, rasy, barvy, společenského postavení, jazyka nebo náboženství, poněvadž odporuje Božímu záměru“ (GS, 29).

Nakonec koncilní otcové vyzývají k překonání individualistického smýšlení a k přijetí postoje odpovědnosti a účasti (srov. GS, 30–31).

Drazí bratři a sestry, tato vize lidstva jako „společenství lidí“ je cenným odkazem, který nám zanechal II. vatikánský koncil. Pomáhá nám všem provádět osobní i společné rozlišování, abychom zodpovědně posuzovali dnešní sociální a politické projekty na základě kritérií důstojnosti lidské osoby, sociální spravedlnosti a svobodné účasti na budování společného dobra. Budoucnost lidstva totiž závisí na úsilí každého z nás spolupracovat s Bohem a s bratry a sestrami na budování lidštějšího světa (srov. GS, 30).