26. Kultura je sama o sobě dobrem, cestou k plnému lidství

IV. Pastorální konstituce Gaudium et spes (GS 53-62) - Vztah víry a kultury

z knihy Druhý vatikánský koncil - cyklus katechezí papeže Lva XIV. , vydal(o): Text nevyšel knižně

II. vatikánský koncil nemohl nepromluvit o kultuře a o jejích vztazích s křesťanskou vírou. Učinil tak ve druhé kapitole druhé části konstituce Gaudium et spes (GS).

Katolická církev se vždy starala o to, aby hlásání evangelia bylo doprovázeno zřizováním škol všeho druhu, jejichž cílem by bylo přispívat k růstu lidské, kulturní a duchovní formace lidí pěti světadílů. Jak víme, zrodily se středověké univerzity ze srdce církve a přispěly rozhodujícím způsobem k rozvoji západní civilizace. Rozvoj kultury a poznání zároveň klade stále nové a hlubší otázky, které stimulují věřící, aby byli schopni promluvit o smyslu své víry (srov. 1 Pt 3,15–17). A konečně přispívají různé projevy kultury coby vyjádření duchovního rozměru člověka k tomu, aby otevřely lidskou mysl pro věčné otázky po smyslu světa a lidské existence, čímž ji připravují k přijetí evangelia Ježíše Krista.

Vztah mezi vírou a kulturou nachází svůj bytostný základ ve Vtělení: jestliže se božské Slovo stalo tělem a rozhodlo se přebývat mezi námi (srov. Jan 1,14), je také samotná víra vtělenou skutečností, propojenou s kulturou, v níž je vnořena. Sama víra je povolána, aby se stala kulturou, tzn. aby zasáhla člověka v jeho životní situaci, kterou tvoří lidská slova, tradice, smysl pro náboženství, umění, poezie, myšlení a věda. Jak s oblibou opakoval sv. Jan Pavel II., „víra, která se nestane kulturou, je víra, která není plně přijata, zcela promyšlena, věrně prožívána“ (promluva z 16. ledna 1982).

Víra se může vtělit do každé kultury, protože se neztotožňuje s žádnou z nich výhradním způsobem. Nachází své místo v jednotlivých kulturách a přetváří je zevnitř podle „formy“ Ježíše Krista, tj. láskou, službou a synovským uznáním Božího otcovství. Proto církev shromažďuje z různých kultur vše, co je v nich dobrého, krásného a pravdivého, aby se takto vtělilo a bylo předáváno evangelium. Zároveň platí, že církev je „poslána ke všem národům všech věků a zemí, neváže se výlučně a neodlučitelně na žádnou rasu nebo národ, na žádný určitý způsob života, na žádné starodávné ani novodobé zvyklosti. Opírá se o vlastní tradici a zároveň si je vědoma svého všeobecného poslání, a proto je schopna navázat spojení s různými kulturami; tím získává jak církev, tak i různé kultury.“ (GS 58)

Církev podporuje kulturu, jelikož kultura je sama o sobě dobrem a slouží člověku, aby mohl naplnit své povolání na zemi. Z tohoto důvodu Gaudium et spes vybízí mezinárodní společenství k tomu, aby mohli všichni lidé mít přístup k základním kulturním dobrům, k překonání negramotnosti a nedostatku vzdělání. Všem, kdo jsou schopni se věnovat dalšímu studiu – prohlašuje Koncil s naléhavostí – musí být umožněno, aby tohoto studia mohli skutečně dosáhnout. A nadto je povinností všech zajistit, „aby byla uznána a podporována vlastní a nutná účast žen v kulturním životě“ (GS 60).

Gaudium et spes také zdůrazňuje nutnost zaměřit vzdělávání k určité jednotě vědění, i když to změny v životních podmínkách činí komplikovanějším (srov. GS 61). Křesťané na prvním místě jsou povinni přispět k tomu, aby se tato jednota vědění stala skutečností, především pak u nich samých. Jakkoli ze Zjevení přijali odpovědi na zásadní otázky existence, nejsou kvůli tomu zproštěni závazku k trpělivé intelektuální a kulturní formaci. Jejich lidské a vědecké poznání musí postupovat ruku v ruce s obsahem jejich víry, který se má stále prohlubovat způsobem odpovídajícím věku a úrovni studií.

Zvláštní výzva Koncilu se obrací k teologům: „Teologičtí pracovníci […] se mají snažit, aby společně pracovali a radili se s lidmi, kteří vynikají v jiných vědách. Teologické bádání ať při hlubokém zkoumání zjevené pravdy neopomíjí spojení s vlastní dobou, aby mohlo pomáhat lidem vzdělaným v různých oborech k plnější znalosti víry.“ (GS 62)

Bratři a sestry, konstituce Gaudium et spes nás varuje, abychom svou víru nežili v duchu odporu nebo nepřátelství vůči světu, kultuře a jejich lidským projevům; naopak, povzbuzuje nás: „Ať věřící žijí v nejtěsnějším spojení s ostatními lidmi své doby a snaží se dokonale obeznámit s jejich způsoby myšlení a cítění, které se vyjadřují kulturou.“ (GS 62) Dospět ke zralé a zodpovědné syntéze víry a kultury je totiž nezbytná podmínka pro to, abychom vytrvali ve svém křesťanském povolání, a zároveň nevyhnutelný požadavek pro svědectví víře ve světě a její předávání druhým lidem věrohodným způsobem.

Ostatní kapitoly z této knihy na tomto webu:

Se svolením převzato z webu České sekce Vatican News.
Redakčně upraveno.

Autor: Lev XIV. papež

Témata: Evangelizace, misie Koncil - II. vatikánský sněm Lev XIV. - papež Služba svět Věda Vzdělání

Související texty k tématu:

Víra, život z víry, víra jako vztah

Nevěřme strachu z Boha Lidé někdy řeknou: „Víte, já mám strach, že když se Bohu cele odevzdám, všechno mi sebere.“ Někdo si myslí, že Bůh žárlí na každou lidskou radost.
Cesta k víře Pomoc pro ty, kdo se snaží pomáhat druhým na cestě k víře
Prožívání víry - Malý kurz pastorace Víra není vztahem, který by měl převážně nebo pouze emocionální dimenzi. Je vztahem, který orientuje v celém životě svými obsahy.
Víra není domýšlivá a sebejistá Víra přirovnatelná k hořčičnému zrnu je vírou, která není domýšlivá a sebejistá, není velká, jak někdy věřící předstírají.
Víra není kosmetika Je náš křesťanský život kosmetika, zdání, anebo víra projevující se láskou?
Co zbylo z Jobovy víry? Jóbova víra, plná předsudků a iluzí, prošla zkouškou ohně. To, co z ní zbylo, je očividně malé, mnohem menší než na začátku.
Je rozumné věřit v Boha? Člověk bez Boha nemá cenu.
Jedině neúnavný kontakt s Božím slovem upevňuje naši víru Má-li křesťanská víra zakořenit v hlubinách naší duše a odolat všem bouřím, které se odehrávají na povrchu, musí být pevně zakotvena v Písmu svatém...
Malý kurz pastorace: Církevní rozměr víry a víra jako osobní přesvědčení … neboli malý pokus o nahlédnutí do struktur víry, jak je člověkem žita.
Modloslužba má dnes jiné formy než před dvěma tisíci lety Papež František uvažoval o léčkách, které provázejí naší víru.
Pochybnosti a krize víry I v procesu víry musí docházet k pochybnostem a krizím.
Přilnutí k pravému Bohu chrání i před novodobými modlami Slovo “modla” či “idol” je odvozeno z řečtiny a znamená “přízrak”, “prázdné zdání”. Idol je klam, protože odtrhuje od reality…
Seznam povoleného a zakázaného O co v křesťanství ne-jde...
Tomášova nevíra je nám užitečná Každého z nás může pokoušet Tomášova nedůvěřivost.
Tradiční hodnoty anebo víra? Víra smísená s něčím, co vírou není, zanikne.
Ukřižovaný pes v galerii a můj posun k Ježíši Procházím se výstavou moderního umění v Mnichově.
Víra Stále větší počet lidí dospívá k naplněnému a šťastnému životu bez víry v Boha! Víra jim prostě nechybí!
Víra dává radost, nikoli lpění na chladné doktríně Smutný je věřící, který se neumí radovat.
Víra je potřebná jako světlo v temné noci Ježíš praví: Já jsem přišel na svět jako světlo, aby žádný, kdo uvěří ve mne, nezůstal v temnotě (Jan 12,46).
Víra osvěcuje celek, který nám občas uniká Světlo víry má jedinečnou povahu, neboť dokáže osvěcovat celou lidskou existenci.
Víra ve světě, který říká, že je nevěřící Jsme zemí převážně nábožensky neorientovaných lidí, pro něž není otázka náboženství tématem dne.