Sekce: Knihovna

Lev XIV. papež

25. Spolupracujme na podpoře manželství a rodin

z knihy Druhý vatikánský koncil - cyklus katechezí papeže Lva XIV. , vydal(o): Text nevyšel knižně

Pastorační konstituce Gaudium et spes (GS) II. vatikánského koncilu se poté, co v první části objasnila důstojnost lidské osoby a její povolání ve světě, ve své druhé části „ve světle evangelia a lidské zkušenosti“ zabývá některými velmi naléhavými současnými problémy (srov. GS 46). Pozornost se soustředí především na manželství a rodinu v přesvědčení, že „šťastný život člověka i lidské a křesťanské společnosti těsně souvisí s dobrým stavem manželského a rodinného společenství“ (GS 47).

V této souvislostsi není pouze znovu zdůrazňována jejich hodnota a cíl, ale konstituce předkládá nové pojetí manželství jako „důvěrného společenství života a manželské lásky“ (GS 48). Propojením právního rozměru manželství jakožto smlouvy je základ tohoto svazku spatřován v „manželské smlouvě“, chápané jako „lidský úkon, jímž se manželé vzájemně sobě dávají a přijímají“ (tamtéž). Vzájemné darování se muže a ženy, kvůli němuž „nejsou už dva, ale jedno tělo“ (Mt 19,6), zakládá požadavek „úplné manželské věrnosti“ a „nerozlučné jednoty“ manželů a nachází živý výraz v plození a výchově dětí (srov. GS 48). Jakožto odraz Boží Trojice je manželská a rodičovská láska skrze svátost manželství vykupitelskou silou Kristovou a spásonosným působením církve usměrňována a obohacována, aby se manželé mohli milovat navzájem tak, „jako on miloval církev a vydal sám sebe za ni“ (tamtéž).

Poté, co dokument Gaudium et spes osvětlil realitu manželství ve světle Kristovy lásky, jež je pravdou lidské i božské lásky, obrací svou pozornost k manželské lásce a manželské plodnosti. Manželská láska se neomezuje pouze na erotickou přitažlivost, kterou v sobě sice také zahrnuje, ale zapojuje celou vůli manželů, oživuje citové pohnutky jejich duše a projevuje se něžnými city i činy (srov. GS 49). Tato láska, jež objímá dobro celého člověka, muže i ženy, rovných si v důstojnosti, prostupuje veškerý život manželů a nachází svůj výraz v činech, které jsou výlučně vlastní manželství (srov. tamtéž). Jako projev plné lásky jednoho člověka k druhému přispívá zvláštní intimita manželů k jejich vzájemnému obdarovávání a obohacuje jejich společnou radost (srov. tamtéž).

Plodnost manželské lásky se navíc projevuje v plození dětí, „nejvzácnějším daru manželství“ (GS 50). Předáváním a výchovou lidského života, který nemá být nikdy odvržen, se manželé stávají „spolupracovníky lásky Boha Stvořitele a jakoby jejími tlumočníky“ (tamtéž). Manželé, kteří jsou povoláni k přijetí této lidské a křesťanské odpovědnosti, jsou povinni řídit se správným úsudkem a usilovat o dobro své i svých dětí, a to jak těch již narozených, tak i těch, které se teprve narodí. Takový úsudek, který si manželé nakonec musí sami utvořit před Bohem, vyžaduje, aby jejich svědomí bylo v souladu s Božím zákonem, jak jej vykládá učitelský úřad církve ve světle evangelia (srov. tamtéž).

Uznání společenství lásky a plodnosti v manželství vede koncil k vyloučení toho, že by „mezi Božími zákony, týkajícími se na jedné straně předávání života a na druhé straně pěstování pravé manželské lásky,“ mohl být „skutečný rozpor“ (GS 51), a naopak k potvrzení toho, že „když tedy běží o to, jak uvést v soulad manželskou lásku s odpovědným sdělováním života“, je třeba, aby přijatá měřítka „uchovávala celý smysl vzájemného darování i lidského plození v ovzduší pravé lásky“ (tamtéž). Z toho vyplývá jak to, že „život se má s největší péčí chránit už od samého početí“, přičemž „potrat a usmrcení nemluvněte jsou hanebné zločiny“; tak to, že „úkony manželskému životu vlastní, pokud zachovávají pravou důstojnost člověka, je třeba mít ve velké úctě“ (tamtéž).

Učení dokumentu Gaudium et spes o manželském a rodinném společenství tak dospívá ke zdůraznění společenské funkce rodiny, která je označována jako „škola bohatěji rozvinutého lidství“ a „základ společnosti“ (GS 52), a připomíná všem, kdo mají společenskou odpovědnost, zejména v politické a kulturní sféře, povinnost „účinně přispívat k povznesení manželství a rodiny“ (tamtéž).

Drazí, tento úkol je dnes naléhavější než kdy jindy. Církev si toho je dobře vědoma, jak dokládá pastorační péče papežů od posledního koncilu, až po dvě synodální shromáždění svolaná papežem Františkem ke stejnému tématu, jemuž se v uplynulých dnech věnovali také představitelé východních katolických církví a předsedové biskupských konferencí. Ať nám Svatá rodina z Nazaretu osvětluje cestu a chrání rodiny celého světa.

Ostatní kapitoly z této knihy na tomto webu:

• Díky II. vatikánskému koncilu „se církev stává slovem, poselstvím a rozhovorem“
• Dei Verbum - dogmatická konstituce o Božím zjevení
• 2. Ježíš Kristus zjevuje Otce - Boží pravda se plně nezjevuje tam, kde se něco ubírá lidství
• 3. Jediné posvátné depositum. Vztah Písma a Tradice - Boží slovo není zkamenělé, roste a rozvíjí se v církvi
• 4. Písmo svaté: Boží Slovo ve slovech lidských - Číst Písmo pod vedením Ducha, který je inspiroval
• 5. Boží slovo v životě církve - Boží slovo odpovídá na naši žízeň po smyslu
• 6. Paradox tajemství církve – odhalená svátost jednoty s Bohem
• 7. Nikoli ideální, ale Kristova – církev vtělená v dějinách
• 8. Církev se nemůže mýlit ve víře
• 9. Věřící laici vnášejí do světa Kristova ducha
• 10. Evangelní rady nesvazují - jsou osvobozujícími dary Ducha
• 11. Církev je povolána mluvit jasným jazykem, odmítnout vše, co ničí život
• 12. V liturgii církev přijímá od Krista svůj vlastní život
• 13. Dobro církve kritériem liturgických změn
• 14. Zásadní význam obřadu, znamení a symbolu
• 15. Nechme se proměňovat tím, co slavíme
• 16. Modlitba je základním rozměrem naší lidskosti
• 17. Neděle je dnem Páně, který odhaluje smysl času
• 18. Duchovní zpěv přispívá ke sjednocení duší
• 19. Je prvořadou odpovědností pastýřů opatrovat a rozvíjet liturgii
• 20. Církev je povolána ukazovat v Kristu „klíč, střed a cíl celých lidských dějin“
• 21. Nezcizitelná důstojnost člověka
• 22. Všechno, co je proti životu, je ostudné
• 23. Sdílejme chléb poznání a vědění
• 24. Bez osobní svatosti nebudeme věrohodní
• 26. Kultura je sama o sobě dobrem, cestou k plnému lidství